Rut Kolínská nepolevuje ve svém úsilí o zlepšení životních podmínek pro české  rodiny. S velkou úctou ji přivítaly zástupkyně jihočeských mateřských center, které se konalo v minulém týdnu v Českých Budějovicích. Byla velmi milá, přátelská a zapáleně mluvila o tom, jak velkou moc ve společnosti může mít každá obyčejná máma.

Před jednadvaceti lety jste stála u zrodu prvního mateřského centra v České republice. Jak vás to napadlo?
Byla to úplná náhoda. Po revoluci jsme šli s manželem a našimi dětmi na Tři krále koledovat, abychom získali nějaké peníze pro děti z Jedličkova ústavu. Při koledování nás oslovila jedna paní, evidentně cizinka, ale bravurní češtinou, a ptala se, jestli neznám Pražské matky. To bylo a dosud je ekologické hnutí, jehož jsem byla také zakládající členkou. Řekla mi, že má myšlenku, kterou by nám ráda sdělila. Druhý den jsem pro mne tehdy neznámou Alenu Wagnerovou (spisovatelku a socioložku) pozvala domů a ona vyprávěla o mateřských centrech, která fungují v Německu. Mně se ta myšlenka moc líbila.

A od myšlenky už byl jen krůček k realizaci?
Jeli jsme se podívat do Mnichova na exkurzi a tam mě to chytlo. Říkala jsem si, že nejsme o nic horší než Němky, že to také dokážeme. Zorganizovala jsem tedy seminář, jak založit mateřské centrum. Našli jsme volné prostory a v roce 1992 jsme otevřeli první mateřské centrum.

Zasloužila jste se ale také o vznik dalších center po republice?
Snažila jsem se myšlenku šířit v médiích, vydala jsem publikaci, vedla semináře. I když to šlo velmi těžko, začala vznikat další mateřská centra. V roce 1997 jsme měli první kongres, kde bylo už 27 center z celé republiky. Mezi nimi i to vaše Budějovické. Dnes máme 307 členských center, z toho 24 v Jihočeském kraji.

Určitě tomu velmi přispělo i mezinárodní ocenění Žena Evropy, které jste získala v roce 2003. Vážíte si této ceny?
To ocenění není jenom moje zásluha a snažím se to vždy zdůrazňovat. Kdyby nevznikla další mateřská centra, kdyby jich nebylo po republice tolik, tak bych je nemohla propojovat navzájem ani se zahraničím, a ocenění bych nemohla dostat. Ocenění sehrálo důležitou roli především v tom, že se najednou začalo více o mateřských centrech mluvit.

A dnes už je každý považuje za naprosto běžnou věc a mnoho mladých matek je považuje za součást života. Přitom je to v podstatě společenská novinka.
Je to zcela nový fenomén občanské společnosti. Za minulého režimu de facto existovala jakási sdružení, ale byla velmi hlídaná a nestavěla z chuti a vůle obyčejných lidí. Zatímco dnešní mateřská centra vycházejí ze zájmu obyčejných lidí, matek, které mají jednu velikou výhodu. Vidí budoucnost očima svých dětí a nechtějí čekat, že se něco změní, až děti budou velké, ale chtějí to změnit teď.  Proto zakládají mateřská centra a jsou to pro ně ostrůvky a oázy, kde je lidem spolu dobře. Pro mě osobně je nesmírně důležité to, že se matky stávají aktivními občankami, a je dobré si uvědomit, že každý jako občan má obrovskou moc, jen ji musí umět použít.

Na jihočeském krajském setkání jste ale také probírali současné problémy mateřských center. Které jsou ty nejzávažnější?
S těžkým srdcem říkám, že v době recese, kdy nejsou nikde peníze, mezi první, kdo odnáší negativní ekonomické dopady, patří běžná rodina. Letos nastaly velké problémy s financováním mateřských center. Státní politika není nakloněna podpoře primární prevence ze státních zdrojů. Jsme na rozcestí, co bude dál. Proto je dobré si v těchto těžkých chvílích uvědomit smysl fungování mateřských center. Jejich přínos pro společnost je nedoceněný a nedozírný.

Myslíte si, že se postavení matek a vůbec žen ve společnosti mění k lepšímu?
Určitě se mění. Ale jsem toho názoru, že se to dá změnit jen nenásilně. Po revoluci jsme bohužel zažili vpád agresivních feministek ze západu. Ty ale emancipaci žen moc nepomohly, spíš naopak. Proto se mi velmi líbí, že v mateřských centrech se sebeuvědomování žen děje pozvolna přirozenou cestou.  V naší zemi ještě hodně přetrvává trend, že otec je lovec, co přináší peníze, a matka je ochránkyně krbu. Když začínala mateřská centra, děvčata si musela hodně vybojovávat své pozice ve svých rodinách. To se hodně zlepšilo.

Co konkrétně si musely vybojovávat?
Vůbec možnost chodit do mateřského centra. V mé generaci panovala představa, že dobrá péče o dítě se odehrává pouze doma, partneři dokonce tak trochu na mateřská centra žárlili. Teprve postupně začal lidem docházet nesmírný přínos center pro rodinu, rodiče i děti. Stejně jako se mění názor na to, kdo má pečovat o dítě. Dnes se i v mateřských centrech zaměřujeme na posilování otcovských kompetencí. Jsem přesvědčená, že muž, který má příležitost více o své dítě pečovat, k němu i více přilne. Navíc obohatí svůj vnitřní „chlapský" život.

Model, kdy se o dítě stará i muž, ale u nás příliš zažitý není.
Tady se pořád mluví o tom, že slaďování pracovního a rodinného života se týká jen žen, ale já si myslím, že i mužů. Bylo by ideální, kdyby měli oba dva příležitost podílet se půl na půl v pracovním procesu a v rodině. Jedná se o model častý v německých rodinách. Tam platí zákon, že zaměstnavatel musí vždy umožnit práci na částečný úvazek, což pomáhá rodičům malých dětí. Hodně je to vidět i v tamních mateřských centrech, kam častěji přicházejí otcové s dětmi. Ale musím říct, že i u nás se aktivní role otců hodně změnila. Oproti dřívějším dobám je dnes už úplně normální, že jede táta s kočárkem, že má miminko v šátku.

Když byly vaše děti malé, jak se vám osobně dařilo sladit rodinu a práci?
Před revolucí jsem měla čtyři děti a byla jsem moc ráda, že nemusím chodit do práce, kde by mě nutili ke vstupu do komunistické strany. Po revoluci se nám narodila poslední dcera,  tehdy jsem se seznámila s myšlenkou mateřských center a pracovala jsem dobrovolnicky pro mateřská centra. Tam jsem spíš musela slaďovat aktivity dětí s mými aktivitami osobními a s možnostmi partnera. Mám velké štěstí, že můj partner je na volné noze a mohli jsme se dohodnout. Nevím, jestli bych to dokázala dnes.

Jste předsedkyní Výboru sladění rodinného, soukromého a pracovního života. Jak si v tomto ohledu česká společnost vede?
Dlužno říci, že problematika se otevřela díky našemu vstupu do Evropské unie. Evropa nás donutila věnovat se rovným příležitostem, a tomu jsem nesmírně ráda. Nejedená se jen o 25 procentní rozdíl mezi odměnou žen a mužů v neprospěch žen, ale týká se to i pracovních podmínek a vůbec vnímání pozice ženy jako takové. Poté, co jsme vstoupili do Evropy, byla možnost realizovat evropské projekty, které se touto problematikou zabývaly. Díky tomu se společenské klima trochu mění, jde to však hrozně ztuha a pomalu. Zaměstnavatelé se brání jiným než celým úvazkům a flexibilním formám práce, protože je to organizačně i ekonomicky náročnější.

I mateřská centra v jižních Čechách připravují projekty, které by ženám usnadnily sladit práci a rodinu.
Nejsme to jen my, Síť mateřských center, ale i jiné organizace se snaží trochu tlačit a prosazovat změny. Od roku 2004 vedeme kampaň Společnost přátelská rodině a oceňujeme ty, kdo se snaží zlepšit životní podmínky rodin. Od loňského roku realizujeme stejnojmenný projekt a v něm soutěž pro zaměstnavatele, zde v Jihočeském kraji proběhne vyhlášení vítězů letos na podzim. Situace se díky těmto měkkým projektům krok po kroku zlepšuje, ale jde to hrozně pomalu. Proces změny myšlení patří k nejpomalejším. A jak se říká, ryba smrdí od hlavy; naše politické vedení není úplně nakloněno těmto záležitostem, nejsou to pro ně priority. Proto musí být tlak zespodu od lidí.

Jak by měl v této oblasti pomoci stát?
Co se týká flexibilních forem práce, určitě by pomohlo daňové zvýhodnění firem, zaměstnavatelé by to brali jako impulz.

Jaké státy by nám mohly jít příkladem?
Myslím si, že hodně daleko jsou severské státy, ale ty jdou trochu jiným směrem, přes rodičovskou dovolenou otcovskou a mateřskou. V Německu třeba otcovská dovolená není, ale jsou tam jiné podmínky, které podporují zájem otců zvyšovat si rodičovské kompetence tím, že je budou praktikovat co nejvíc na svých dětech. Ve Francii je široká škála různých způsobů péče o děti – ne jen školky a jesle – které rodičům umožňují částečně pracovat a částečně se starat o dítě.  Mým velkým přáním je, aby se to rozšířilo i u nás. Musíme usilovat o to, aby tu k tomu byla politická vůle. Ve Francii dokonce stát platí střešní organizace, které se snaží podporovat a posilovat práva rodiny.
Takže za to, co dělá Síť mateřských center, byste ve Francii dostávali peníze?
Ano.  Čeká nás ještě dlouhá cesta. Uklidňuji se tím, že je třeba vydržet.

Síť mateřských center je živa jen z peněz na projekty?
Z devadesáti procent ano, z projektů, které si napíšeme a v nichž jsme úspěšní. Evropské projekty jsou zaměřené na trh práce a rovné příležitosti. Takže je to jen část naší činnosti. Na základní činnost Sítě MC, tedy na práci krajských koordinátorek, na poradenské a vzdělávací aktivity podáváme každoročně projekt na ministerstvo práce a sociálních věcí, ale letos jsme dostali jen třetinu toho, co bychom potřebovali, Nemáme žádný zdroj, který by byl jistý a stálý.

Tak jsou na tom prakticky všechna občanská sdružení. Teď se připravuje nový občanský zákoník, kde se má statut těchto organizací změnit. Jak to bude s mateřskými centry?
To je ještě velká neznámá. Sice občanský zákoník (s komickými názvy pro organizace jako třeba ústav a podobně) by měl platit od 1. ledna příštího roku, ale veškeré změny daňového systému jsou teprve v prvním čtení v poslanecké sněmovně. Organizace nevědí, do jaké formy se mají transformovat, protože zejména nevědí, v jakém daňovém systému budou fungovat. Do teď platilo, že příjem u neziskových organizací do tři sta tisíc nepodléhal zdanění a nad milion se platí DPH.   Systém se teď má hodně změnit, zejména co se týká darů. Zdá se, že stát loví finanční příjmy, kde může. Proto je důležité znát nový daňový systém dřív, než se pro určitou formu právnické osoby rozhodnete, protože hrozí, že špatně zvolený systém se pro vás může stát pastí nebo taky gilotinou.

Zní to, jako kdyby se nad neziskovým sektorem stahovala mračna.
To mě velmi mrzí na našem státě. Vybudoval se tu obrovský, přínosný, smysluplný neziskový sektor, který kdyby se zhroutil, zhroutí se celý stát. Spousta projektů neziskových organizací řeší místní problémy a přispívají k příznivému životu společnosti. A stát jim podmínky stále ztěžuje a zavádí je do nejistoty. Jsme například zvyklí na to, že se většinou teprve v březnu dozvíme, kolik dostaneme na stávající rok peněz. Není ani dosud propracovaný prostor pro společenskou zodpovědnost firem, což by mohlo pomoci neziskovému sektoru a zároveň ulevit státu.  Zkrátka v podmínkách  pro existenci neziskových organizací panuje stále chaos.

Na podzim loňského roku jste se rozhodla kandidovat na prezidenta České republiky. Co vás 
k tomu vedlo?
Jedná se o delší historii. Díky ocenění Žena Evropy jsem byla pozvaná do Krásných ztrát. Za čas poté jsem se účastnila akce v Pražské křižovatce, stála jsem s přáteli a šel kolem Václav Havel, oni se znali, a tak se zdravili a chtěli mne představit, Václav Havel je zastavil a říkal: „Já paní Kolínskou znám, sledoval jsem vás v Krásných ztrátách a myslím, že byste mohla být budoucí prezidentkou." Brala jsem to jako bonmot, ale on to myslel vážně, několikrát jsme se sešli, vím, že hledal cesty, jak svoji vizi uskutečnit, ale v době, kdy nebyla přímá volba, se to nepodařilo.

A když byla uzákoněna přímá volba, na návrh Václava Havla jste si vzpomněla?
Samotnou by mě ta myšlenka nikdy nenapadla a nikdy bych si na to netroufla. Když byla uzákoněna přímá volba, vybídlo mne ke kandidatuře několik přátel i zcela neznámých lidí, a tak jsem se pokusila přání Václava Havla naplnit. Vsadili jsme však na občany, kterých je zatím v naší republice málo.

Půjdete do voleb příště zase?
Uvidím, bude záležet na okolnostech nejen osobních, ale i společenských. Pohled na prezidentský úřad se musí radikálně změnit, je třeba na tom pracovat a rýsuje se, že doba tomu nahrává.