Na snímku z roku 1967 nebo začátkem roku 1968 je zachycena Pražská třída od Šmídovny směrem ke Koldomu. Vlevo v Reiterově domě se nachází samoobsluha potravin s názvem VZOR, hovorově Gastronom nebo Gastráč (přijde na řadu později, poněvadž za ním má být postaven hotel Crystal, dnes Clarion).

Vpravo se ale už bourá Šmídovna a jak je patrné ze snímku, měla v přízemí bytelné zdivo. Také otvory pro trámy mezi přízemím a patrem naznačují velmi starý objekt sahající historií snad až do renesance. Dům zde stál asi již na přelomu 13. a 14. století, ale vypadal zřejmě jinak. Šmídovna byla proslulá bály a různými tancovačkami, při kterých často musela zasahovat policie. Podle dobových novin a dle předávaných poznatků (pamětníci provozu hospody již nejsou) byla Šmídovna symbolem rvaček a hrubého chování.

V přesně nezjištěném čase kolem přelomu 19. a 20. století vykoupila Šmídovnu radnice. Taneční zábavy končily zřejmě již za c. k. před rokem 1907, protože toho roku pronajala radnice podle usnesení ze zasedání obecního zastupitelstva dne 14. prosince 1907 velký taneční sál Šmídovny vojsku pro účely skladiště za roční nájem 500 Kč. Je možné, že ještě do 1. světové války byl v provozu výčep a lokál, ale po válce není už hostinská živnost ve Šmídovně přihlášena.

V roce 1933 se ve Šmídovně přistavoval nouzový dům a při té příležitosti o stavu Šmídovny informovaly Jihočeské listy ze dne 13. května 1933: „Začneme po kantorsku. Co je to Šmídovna. To je onen ponurý dům na Pražské silnici, v němž je také policejní strážnice. Kdysi tu byla kovárna, pak restaurace s tanečním sálem. Obec jej vykoupila a věnovala chudým. Ale chudobinec to není, spíše jakýsi útulek, v němž chudý nalezne zdarma byt anebo si chudí byt najmou za roční činži 40 – 120 Kč. Dnes nalezlo tu útulek 120 rodin. Řekne-li se však Šmídovna, myslí se tím obyčejně společná ubikace asi 15 rodin v bývalém tanečním sále.

V 1. patře, srdce Šmídovny, bydlí 15 rodin a několik svobodných. Jednou to byl klenutý taneční sál. Vejdete. Těžký vzduch, promíšený pachem laciných jídel, vydýchaný skoro stem lidí, vás ovane. Neurčitý šum a hluk, v němž chvílemi zaslechnete rozvaděné hlasy. Celý sál nemůže být delší než 30 m a širší než 15 m. Připadá tedy na jednu rodiny 2 x 3 m, někdy i méně. Dílec, který je vymezen rodině, je od ostatních oddělen jen zástěnou. Dříve tato zástěna bývala jen z papíru nebo špinavých pytlů. V ubikaci jsou jedna, dvě postele, někde kamínka, stolek. Posedává se na postelích. I zde je závist. Ten závidí druhému kamna, ten okno nebo jen kousek okna." Tak to viděl redaktor Jihočeských listů v roce 1933. Nepotvrdil ale to, co se ve městě tradovalo, že jednotlivé ubikace jsou jen nakreslené křídou na podlaze.

Po 1. světové válce sice se již nekonaly ve Šmídovně pověstné tancovačky, ale každou chvíli někdo někoho, jak neutrálně uvedly noviny, zpolíčkoval, ženské se titulovaly neslušnými výrazy, až policejní ředitelství oznámilo, že dnem 13. srpna 1927 přemísťuje se expositura policejní strážnice na Pražském předměstí dosud sídlící na Jirsíkově náměstí do městské budovy na Pražské silnici č. 37 (Šmídovna).

Dne 24. srpna 1933 byl slavnostně odevzdán svému účelu nový nouzový dům ve Šmídovně. Za přičinění čsl. Červeného kříže, obce česko-budějovické a za účinné podpory různých ústavů, závodů, korporací i jednotlivců. Nouzový dům měl 10 obytných kuchyní na betonových základech z cihlových a calofrigových stěn, opatřených elektrickým světlem, sporákem, postelemi a společným vodovodním stojanem. Ke každé místnosti o rozměru 17 m2 příslušel dřevník. Nic moc to nebylo, ale byt to byl. Pro bydlící to nebyl nouzový dům, ale domeček.

JAN SCHINKO