Pocházíte z muzikantské rodiny?
Trochu ano, protože můj tatínek byl obyčejný člověk na vesnici, ale hrál na harmoniku a na křídlovku.

A muzice jste se věnoval od malička?
Vlastně už od kolíbky. Jakmile jsem uměl trochu mluvit, říkal jsem babičce, co mi má zpívat. Když mi bylo pět, tak jsem si vybrečel housle, byl to můj zamilovaný nástroj. A otec tehdy říkal: je to pěkný, ale měl bys hrát na dechový nástroj. Takže mi koupil trumpetu a to byl takový odpich toho všeho. Na vojně jsem byl ve vojenské kapele a když jsem pak přišel do Budějovic, dostal jsem zaměstnání v Budvaru s tou podmínkou, že budu hrát v kapele.

Jaké to tam bylo?
Když jsem přišel na první zkoušku, tak jsem myslel, že se zblázním, protože ono to bylo všechno špatné, muzikanti mizerní a tak dále. Takže jsem do toho šel vší silou a dalo mi to práci na deset let než jsem kapelu udělal tak, že jsme vyhráli celorepublikovou soutěž. A pak už to šlo dál a začali jsme hodně jezdit ven.

Název Budvarka prý pochází od Vás.
Původně se kapela jmenovala ROH Budvar a to se mi nelíbilo, tak jsem to přejmenoval. Já když jsem ten název vymyslel, tak jsem se bál, že mi někdo vytkne, jaká je to blbina, tak jsem volal na Ústav jazyka českého a ptal jsem se, jestli je takové pojmenování možné. Tehdy ještě žádný takový název neexistoval, až pak se objevila Moravanka, Iglovanka a další.

Budvarka dosáhla velkých úspěchů, čeho si ceníte?
Zajímavé třeba je, že jsem natočil pro Českobudějovický rozhlas přes 500 skladeb a když jsme nahráli tehdy populárního Černého cikána, tak to byla taková bomba, že denně chodily tisíce dopisů. Tahle nahrávka potom na desce dokonce předčila v prodeji mistra Karla Gotta. Ale těch zážitků bylo strašně moc.

Podle čeho vybíráte písně do repertoáru?
Když jsem nastoupil ve funkci kapelníka, tak jsem se přemýšlel, co dál. Došel jsem k tomu, že nebudu napodobovat Plzeňáky ani Pražáky ani Moraváky, že zůstanu prostě tady. Takže těžištěm se staly hlavně jihočeské lidové písně a to se mi vyplatilo, protože je hrají dodnes s Budějckou kapelou, kterou jsem založil po revoluci. Vedle toho jsem ale začal dělat s druhou kapelou, Valdaufinkou trochu jinou muziku, klasiku a ta má taky u posluchačů velký ohlas.

Skládáte také vlastní písně?
Ano, je to čtyřicet let, co jsem složil skladatelské zkoušky. Moje práce se vždycky váže na něco, třeba třeboňskou přírodu nebo zážitky z cest.

Kde všude jste díky kapelnictví byl?
To by byl dlouhý výčet, ale jsou to téměř všechny státy Evropy i 14 států v USA. Jezdili jsme různě, o tom by se dalo dlouze vyprávět. Jednou jsme z autobuse z Berlína napočítali, že už jsme objeli dva a půl krát zeměkouli.

Lze říci, kde v zahraničí jste měli největší úspěch?
Všude to mělo něco do sebe, ale nemohu to říct jinak než, že největší úspěchy byly doma. Tady to byli nejlepší posluchači. Ale vynikající publikum bylo i v Rakousku, oni mají podobné myšlení.

Měli jste za minulého režimu s cestování nějaké problémy?
Problémy nebyly, protože jsme všichni byli prověřeni až do pátého kolena, ale stávalo se, že třeba jednomu členu kapely nevydali pas. A třeba to byl hudebník, kterého jsem nutně potřeboval. To byl asi takový záměr otrávit nás, když jedeme na západ.

Jaké publikum vůbec chodí na vaše vystoupení?
Všeobecně lidé často říkají, že dechovku nemusí, ale já bych řekl opak. Teď v poslední době pozoruji, že na dechovku chodí hodně mladých lidí. To je zajímavá věc, to mě překvapuje. I na plesech jsem se setkal s pozitivními reakcemi. Takže se podle mě nedá říct, že je dechovka na chvostu a že už jí nikde nechce. Myslím si, že tento druh muziky nevyhyne, i když doba teď doba možná úplně nepřeje, ale ono se to zase vrátí.

Co chystáte do budoucna?
Už předávám kapelnické žezlo naší zpěvačce, ale u muziky určitě zůstanu. Na rok 2010 chystám projekt, kdy k nám zvu profesionální soubor z Mongolska, se kterým budeme jezdit poce lé republice. Myslím, že to bude velice zajímavé, oni budou například hrát Ta naše písnička česká a my zase lidovou mongolskou píseň. V nejbližší době hrajeme 10. prosince vánoční koncert v Českém rozhlase v Českých Budějovicích za účasti posluchačů.