Koule pořád váží 7,25 kilogramu, oštěp 800 gramů, gól platí, když se míč dostane do brány, body v basketbalu se počítají, když míč propadne košem, běžec musí co nejrychleji utíkat, kuželkář shodit co nejvíce kuželek a boxer pořádně udeřit.

Změnilo se však materiální vybavení, struktura druhů sportu, tok peněz a také trochu sami sportovci. Nezměnili se neregistrovaní sportovci a pasivní „sportovci".

K neregistrovaným patřili 
a patří Kleťaři. Každý týden vyběhnou na Kleť. Jeden Kleťař měl cestou nahoru „svůj" strom, na který si dělal pokaždé zářez. Jednou zase běžel na Kleť a zahlédl, jak lesáci odvážejí klády i s jeho stromem. Měl už asi sto zářezů. Musel tedy začít značit znovu.

Ve městě se vždy hrálo současně několik prvních lig. V 80. letech najednou hokej, pozemní hokej, fotbal, volejbal, box a kuželky. Nehledě na 2. ligy, 3. ligy, divize atd. Zanikla plochá dráha, na kterou přišlo i 20 tisíc diváků.

Ve „zlatých šedesátých" se postavily sáňkařské dráhy na Dubičném a v Habří a sáňkaři byli na špičce republiky. Dráhy zanikly kvůli nedostatku sněhu.

Na výši byli plavci. Za Jana Kubra cyklisti. Každý den jezdil na kole z Milevska do Motoru a zpět.

Změnily se peníze. Hokejisti a fotbalisti už pro ně nechodí dvakrát měsíčně do podniků, kde byli jakoby zaměstnaní. Politické orgány přímo nařídily, že v jednom podniku budou mít dva hokejisty, 
v druhém pět hokejistů, ve třetím jednoho a podobně. Zbytečně to maskovaly, každý to věděl a chápal, že se začalo trénovat dvoufázově.

V pravidelných cyklech zaplavila město spartakiáda. Rok se nacvičovalo, rok se secvičovalo (zejména nástup do brány borců a rozběh na značky). Pak se postupovalo na okresní, krajskou a celostátní spartakiádu.

Cvičení na spartakiádě tělovýchova je, ale cvičení mělo být ve školách dobrovolné 
a probíhat mimo základní vyučování. Takto zabralo náplň tělocviku. Klukům bylo jedno, že spartakiáda se prezentuje jako přednost socialismu, chtěli hrát fotbal nebo běhat 
a skákat. Faktem ale je, že někdo cvičil rád a s chutí a jezdil na srazy i po roce 1990. Sokolové určitě.

Léta byla centrem sportovních oddílů sokolovna a stadion na Sokolském ostrově. Na stadionu, kde je dnes tartanová osmidráha, se však většinou pohybuje jen asi 10 atletů a někdy nikdo. Doba, kdy za Karla Jíravy byly denně na stadionu (na dráze škvárové) čtyři družstva dorostenců, dvě dorostenek, několik žákovských, muži a ženy, se z několika důvodů opakovat nebude.

Pozoruhodné je, že někde jinde je plno, třeba na tenisu nebo na Hluboké na golfu. Další centra sportu byla na Meteoru v Rožnově, u Maláku, 
u Špačků. Skoro zapomenutý je bývalý dobrý fotbalový areál Igly.

Vyhledávaná byla také Rudá hvězda založená v roce 1952, která mívala až 1300 členů. Termín Rudá hvězda vypadá dnes podezřele, ale byl a je to normální sportovní areál, kde se běhalo, skákalo a hrálo jako kdekoliv jinde.

Možná měla Rudá hvězda více peněz než třeba tělovýchovné jednoty Merkur (na Dlouhé louce) nebo Baník 
(v Nemanicích).
Někdejší atletický oddíl Slavoje, který byl přejmenován na Škodu a začal mít po roce 1969 s vedením TJ Škoda problémy, byl přijat právě do Rudé hvězdy. Uvnitř ploché dráhy byla dráha atletická, na níž působil oddíl Tatran, Areál později převzala TJ Slavie VŠZ.

V říjnu 1988 byl založen cyklistický závod Linec – České  Budějovice. Cíl byl na náměstí před Sluncem. Akce měla název Závod přátelství a počítalo se s tím, že to bude začátek spolupráce jižních Čech a Horního Rakouska. Náměstí ožilo jako nikdy předtím (tedy kromě 1. májů, kdy na náměstí meškalo údajně až 66 000 lidí).

Na ploše si postavili závodníci depa. Rakušané měli elegantní kola, auta, mikrobusy 
a dodávky. Když se to přežene, tak se u nás nevědělo, že taková kola a auta ve světě existují. Zrovna v tom čase nebylo ve městě k sehnání ani obyčejné kolo do práce. Jen ruská těžká kola. Cyklisti závodem upozornili na nesmyslnost drátů na hranici.

Jednoznačně se podle tělocvikářů a pedagogů změnila po roce 1990 tělesná zdatnost mládeže, a to k horšímu.

Dříve se našel téměř v každé třídě jeden žák, který neudělal při tělocviku na žíněnce kotoul. Buď ho vůbec neprovedl, nebo se při kotrmelci zastavil na hlavě a tělocvikář ho musel převalit.

Dnes je takových žáků i žákyň ve třídě několik. Nevede se o tom statistika, takže jde obtížně doložit, kolik kluků dneska neudělá kotoul, ale znepokojení to vyvolává. 
S nadsázkou, když je v každé škole 10 tříd, v každé 3 žáci neumí kotrmelec a škol je 10, jde o 300 kluků ve městě, přičemž město bylo před rokem 1990 i je po roce 1990 městem sportu.

JAN SCHINKO