„Peer, to není ani lékař ani sociální pracovník, je to takový důvěrník, který má sám zkušenost s psychickou nemocí, a proto může dobře chápat, co klient prožívá. 
V republice je nás jen deset. Zatím pracujeme ve zkušebním provozu a jsme placeni z dotace," říká. Je pro mně překvapivé, že takto promlouvá člověk, který má zkušenost s psychickou nemocí, v tomto případě se schizofrenií.

Agáta si je vědoma toho, že ji nemoc bude provázet celým životem, i když je v tuto chvíli velmi dobře zaléčená. Uvědomuje si, že se o svou psychiku musí dobře starat a svou nemoc chce využívat jako pracovní nástroj. Dříve než se stala peerem, musela ale ujít extrémně těžkou cestu, na jejímž konci vyhrála souboj o svou duši.

Podruhé jsme se s Agátou potkaly na sezení s klientkou, obě souhlasily, že smím nahlédnout do práce peera v praxi. Po hodinovém náslechu jsem se mohla ptát na podrobnosti.

Jak a kdy jste onemocněla schizofrenií? Jaký měla vaše nemoc průběh?
První příznaky psychické nepohody jsem pociťovala už v pubertě. Už jako dítě jsem špatně spala a měla noční děsy. Na vysoké škole jsem začala mít první halucinace. Do toho se mi přimotala nešťastná láska, vztahy. Chodila jsem k psychologovi, ale i tak to přestávalo fungovat. Když jsem se přestala orientovat v realitě, poslala mě psycholožka k psychiatrovi. Dezorientovanost, to je z mého pohledu něco, co tu nemoc dobře charakterizuje. Schizofrenní psychóza je porušený kontakt s realitou. Nevěděla jsem, co se dělo, děje, bude dít, proč, jak, věci mi na sebe nenavazovaly a nevěděla jsem, co je pravda. Neměla jsem se najednou čeho chytit. Když jsem hledala lékařskou pomoc, paní doktorka na psychiatrii na mě bohužel neměla hned čas a sestřička mi nabídla termín až za tři měsíce.  Tak jsem raději odešla k otci do Prahy a začala se léčit tam. V Praze je psychiatrická péče přece jen přístupnější a dostupnější.

Vaše cesta k léčení byla zdlouhavá. V Praze jste našla vhodného psychiatra. Jaká následovala léčba?
Nejdřív jsem k lékaři docházela, ale ambulantně to stále nebylo ono. Nechtěla jsem moc brát předepsané léky. Z psychiatrických léků jsem nadšená nebyla. S tím bývá problém hlavně proto, že když se léky nasazují, tak než si na ně tělo zvykne, je to velmi nepříjemné. Negativní účinky nějakou dobu převažovaly nad pozitivními. Často trvá dlouhou dobu, než se najde a vyladí správná léčba. Musela jsem s psychiatrem spolupracovat. Říkala jsem mu přesně, jak mi je po léku, co přesně cítím, jestli mám závratě, jak mě bolí hlava a také co se mi honí hlavou. Bylo důležité vše otevřeně říkat, aby bylo možné lék přesně nastavit. Spousta klientů si neumí vyjednat léčbu tak, aby jim seděla, často přestávají léky brát a pak to špatně dopadá. To už jsem se ale nechala hospitalizovat a strávila tři měsíce v Psychiatrickém centru Praha, což je špičkové zařízení. Když jsem odsud odešla, dál jsem docházela do Fokusu Praha, Baobabu a různě po Praze.

Z Prahy, kde jste měla rodinné zázemí, jste později odešla do Českých Budějovic. Proč jste se tak rozhodla?
Jednoho krásného dne jsem léčbu v Praze utla  a vrátila jsem se do Budějovic. Tady jsem si našla práci a ambulantně se léčila dál. Já tu totiž předtím studovala. Později mě jedna sociální pracovnice psychicky podpořila v tom, abych dopsala diplomku. Do té doby jsem si říkala, že když jsem nemocná, že nemůžu dokončit školu. Také jsem tu měla dvě zdravé kamarádky, které mi pomohly. Řekla jsem jim, že mám schizofrenii a náš vztah to nějakým způsobem ustál. Jedna z nich mi našla práci prodavačky.

Co se s vámi dělo v nejhorších chvílích nemoci?
Velkých krizí, atak, jsem neměla moc. Jen jednu, možná dvě, jestli se ta druhá dá počítat. Nemůžu říct, že mám zkušenost se všemi podobami. Hodně věcí z té doby nevím. Svou roli hraje i to, že mnohé příznaky člověk sám před sebou „zatluče". Dost informací o nemoci jsem si musela zpětně načíst.

Předpokládám, že odchodem
z nemocnice léčba neskončila. Jak dlouho vaše léčba trvala?
Moje léčba měla několik fází. Člověk si nejdříve musí přestat škodit. Například jsem musela přestat experimentovat s marihuanou, pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Dál jsem musela začít pěstovat psychohygienu. Naučila jsem se lépe spát, docházela jsem pravidelně k psychologovi. Musela jsem si vytvořit takové životní podmínky, aby se moje psychika nezhoršovala.
Po psychiatrické léčbě jsem se musela dát dohromady i sociálně. Využívala jsem sociální služby, navazovala nové vztahy, obnovovala stará přátelství. Hledala jsem, komu bych mohla napsat, čí adresu mám schovanou. Najednou jsem si vzpomněla, že taky někde žiju, že chci mít někoho ráda a třeba i chci s někým být. O vztahy je zapotřebí pečovat. Také jsem musela dát do pořádku rodinné vztahy, tou nemocí se to rozbije a pak je třeba to opravit.
Další fáze alespoň u mě je, že jsem zjistila, že už nejsem tak vyčerpaná a tak pasivní a apatická. To znamená, že léčba se tak ustálila, že jsem si  začala více pamatovat, lépe se soustředit. V tu dobu mě například začalo zase bavit číst knihy.

Agáta Zajíčková prodělala schizofrenii a nyní pomáhá ostatním.Které období či chvíli považujete za vůbec nejhorší? Bylo pro vás nejtěžší období atak, nebo chvíle, kdy jste si musela přiznat, že jste psychicky nemocná?
Právě toto jsou dvě hlavní krize. Když probíhá ataka, zahltí vás a úplně přestanete být aktivní. Přestanete se o sebe starat i sociálně fungovat. Můžete ohrozit ostatní, nebo je minimálně znejistit, třeba i jen nějakým výrokem. Přestanete mít svůj život v rukou, to je hodně nepříjemné. A ta druhá krize, ta je doprovázena určitou depresí. Ve chvíli, kdy se zbavíte bludů, a ty nemusí být vždycky jen nepříjemné a ošklivé, tak pak následuje náraz na realitu. Tato nemoc má v sobě i něco poutavého, co člověka láká. Když máte bohatý vnitřní svět, barvité halucinace a bludy, je to něco, co člověka svým způsobem i fascinuje. Je zajímavé, co všechno ta hlava dokáže a když se pak probudíte v realitě a zjistíte, že musíte ráno vstát a jít do práce, tak se vám třeba taky nechce.
Ještě horší je pak, když tu práci nemáte. Bylo pro mě nejtěžší, když odezněla sladkost přeludů a nastala srážka s realitou. Neměla jsem dokončenou školu, neměla jsem ani peníze, musela jsem požádat o důchod, zavolat na studijní. A musela jsem si přiznat, že nikdy ze mě nebude žádná superhvězda – jsem nemocná. To je opravdu druhá velká krize. Nejdřív vám to nedojde, při atace bojujete o život. A až později jsem si uvědomila, že jsem nemocná a co to všechno znamená.
Stále beru léky, chodím na kontroly, vyhledávám i psychologa. Takže se i tohle moje stabilizované období svým způsobem dá počítat do období léčby. Na druhou stranu už mám své zdraví mnohem více ve vlastních rukou.

Vaše vlastní zkušenost s psychickou nemocí je zároveň vkladem do vaší práce peera. Pro své klienty jste vzorem a ukazujete jim, že lze s nemocí úspěšně bojovat?
Ano, peer by měl být určitým vzorem, motivací pro nemocného. Já na rozdíl od lékaře můžu říct: V tom vám dobře rozumím, to také znám. Ale ne vždycky je to dobré. Někdy zavzpomínám na nějakou horší fázi své nemoci, a ten druhý na to ve chvíli, kdy je slabý, může reagovat přecitlivěle.
Mám být průvodcem, vzorem, ale je důležité to dělat citlivě. I motivace směrem nahoru i mluvení o těžkých chvílích se musí dělat citlivě. Obojí může být někdy příliš.

Pomáháte lidem s léčbou a zároveň se sama také léčíte. Na vašich konzultacích vlastně sedí proti sobě dva pacienti.
I když jste každý v jiné fázi nemoci a máte často různé diagnózy. Je ta hranice mezi peerem a pacientem tenká?
Hlavně myslím, že je to přirozené. Pacienti se vždycky podporovali a podporují. Lidi s podobnými problémy si automaticky pomůžou. Je to tak i například v nemocnici u lidí se zlomenou nohou. Když potkáte na chirurgii někoho, kdo už podobný úraz zažil, poradí vám, jak to zvládat doma se sníženou pohyblivostí.
U psychických nemocí je to složitější, ale v zásadě to lze. Ale je třeba také říct, že já na rozdíl od lékaře neléčím.   Já se snažím, aby člověk fungoval i s tou nemocí. Některé psychické nemoci jsou často chronické, takže z psychózy je možné se spíš zotavit než vyléčit. Chci tedy přispět k tomu, aby člověk i s takovou nemocí mohl žít relativně kvalitně.

Kolik máte v tuto chvíli klientů? Jaké už máte za sebou úspěchy?
Lidí, které v této práci potkávám, je kolem třiceti. 
S některými se vídám pravidelně a často, s někým třeba jen jednou, je to různé. Občas mi podaří někoho rozhýbat a on si pak v součinnosti se sociálním pracovníkem najde práci.
Mne osobně občas potěší nějaká pochvala. Nedávno jsem měla svátek a přišlo mi asi deset gratulací od klientů včetně poděkování. Nevím, jestli je tohle úspěch, ale pro mě je to příjemná zpětná vazba. Neúspěchy pro mě jsou, když jsou klienti zacyklení a nevědí si rady. Ale nepracuji příliš s diagnózou a nemívám na klienty vysoké nároky.

Když jsem přihlížela sezení 
s klientkou, všimla jsem si, že věci hodně relativizujete. Nevadí vašim klientům, když jim všechno poněkud rozvolňujete? Nepotřebují větší jistoty?
Může jim to vadit. Jak u koho. Snažím se přizpůsobit aktuálnímu stavu člověka. Každý člověk je jiný a každý člověk je pokaždé jiný.

Co jste chtěla dělat před nemocí? A co si přejete nyní?
Při léčbě na psychiatrii mi nebylo doporučeno, abych pracovala s dětmi, což bylo moje původní zaměření. Současně jsem začala zvažovat práci v sociální službě a při tom studovat. V Praze jsem viděla dobré volnočasové programy pro psychiatrické pacienty. Studovala jsem pedagogiku volného času a zajímalo mě, jak by mohli užitečně využít čas ti, kteří nemůžou jinak pracovat. Dnes bych uvítala, kdybych mohla pracovat i nadále jako peer.