Výrobou bílých lampionů pro průvod světel tráví rodina i přátelé Víťi Marčíka už několik týdnů. Zatímco Víťa přemýšlí nahlas o smrti, pohřbívání a také o naději, jeho žena Eva trpělivě slepuje další lucerničky, aby mohly rozzářit páteční průvod.

Jaký je tvůj osobní vztah ke smrti?
Po svojím si téma zpracovávám pořád. Slova na to ale nestačí. Je těžké rozumově uchopit něco, co je iracionální. Jsou to naše vlastní pocity. Sice jsme tělo, ale nejsu ruka ani noha nebo břicho. Ve skutečnosti jsem něco jiného. Něco ve mně to tělo přesahuje. Věřím, že když to tělo umře, tak to já ve mně, že půjdu dál.

Jak bys rád slavil „Dušičky“?
Celý rok se bavit o smrti, to je špatné. Ale když jsou tyhle svátky, dva dny, tak bychom se tím měli zabývat intenzivně. Průvod světel děláme proto, aby se o smrti a pohřbech a rozloučení víc mluvilo a přemýšlelo. Líbilo by se mi, aby byla firma, která by uměla připravit pěkné rozloučení. Ne jen vyrobit parte a říct, jestli pohřeb nebo kremaci. Je potřeba plakat a dojímat se. Plakat a pak dostat také naději.

V šest hodin vyrazí z Piaristického náměstí průvod světel. Jaká je jeho symbolika?
Věřím, že průvod i obřad budou krásné. Předem nevím, jaký přesně bude. To se bude teprve tvořit na místě. Hlavně záleží na tom, aby se lidé zase začali loučit. Je důležité znovu začít dělat krásné pohřební obřady. Ať se s mrtvými loučíme kdekoli, je potřeba, aby byl obřad smysluplný. Chápu, že všichni nechtějí kněze, i když ten dává obrovskou naději. Ale naději by měli všichni slyšet, i ti, co nevěří. Měli by slyšet, že jsme všichni milováni. A že nevíme, jak to bude po smrti. Ale věříme, že smrtí všechno nekončí. Chybí nám naděje, lidé často ani nedoutnají. Ve Španělsku jsem viděl, že si někdo dal tu práci a vytvořil prezentaci fotek zesnulého. Dřív se po pohřbu sedělo v hospodě a koukalo se na fotky a vyprávělo se. Dneska v obřadní síni někdo udělá hrozný patos, jediná emoce tam je, že se pustí reprodukovaná hudba. A v hospodě se už o mrtvém nevykládá. Pohřeb je o dojímání, je potřeba plakat. Plakat a pak dostat také naději.

Vzpomínal jsi, že dříve zůstával nebožtík doma ještě tři dny. Jak by sis to představoval dneska?
To není nutné, ale máme takové možnosti, že i v kremační síni můžeme promítnout různé fotky ze života zesnulého od narození až do konce. Dá to práci, ale za ty tři dny by se měl někdo najít nebo by mohla nějaká firma, která by rozloučení připravila. Lidé, kteří se každodenně setkávají se smrtí, jako pohřební služba, pokud nemají hodně silnou víru, často se stávají cyničtí. Také neví, jak se se smrtí dobře vyrovnat. I to je taková cesta, že když nevíš, jak se s tím srovnat, tak to začneš brát na lehkou váhu. Je potřeba se i za ně modlit a děkovat jim. Modlitba totiž není jen vzývání boha, největší modlitba je v tom, že za tím chlapem zajdu a řeknu: Strašně Vám děkuju za to, co děláte, protože vím, že je to těžké. Je potřeba i pohřebákům vyjadřovat úctu, nepatří nikam na okraj. Všichni je potřebujeme, ale nikdo se s nimi nebaví. Tyhle vztahy by se měly měnit. Inspirativní pro mě byl japonský film Průvodce.

Ty jsi katolík, ale jak se s tím mohou vypořádat ti, co víru nemají?
Říká se, že člověk ztratil víru. Člověk je ale stvořený k lásce a věřit něčemu musí. Nemyslím, že jsme ji ztratili, ale začali jsme věřit, že nic není. A když věřím, že nic není, tak se o tom alespoň bavme. Nevíme jak to je. Aby se lidi nebáli, musí zpátky uvěřit, že život jde dál a že existuje Bůh. A to vůbec nevnucuji, že každý musí mít pohled katolický. Ať hledají sami. Musí začít hledat smysl a dívat se kolem sebe. Někomu rezonují slova, jiný to vidí, když vyleze na kopec a rozhlédne se a další to najde ve svítání, jiný v západu Slunce. Jestli se bojím smrti, potřebuji přestat věřit tomu, že nic není.