Dnes prošedivělým lidem, které u stolů na první pohled nerozeznáte od ostatních, místní lidé dodnes neřeknou jinak než řecké děti.

Návštěva

Před bezmála šedesáti lety tu coby opravdu malé děti našly azyl. Zatímco v jejich vlasti zuřila občanská válka, malí Řekové měli v Nových Hradech druhý domov a o víkendu se sem řada z nich vrátila alespoň na velice milou návštěvu.


„Už v květnu do Nových Hradů přijelo několik řeckých dětí. Někteří z nich se vrátili po pětapadesáti letech, což bylo něco neskutečného, bylo to strašně dojemné,“ vzpomíná ne nedávné první setkání starosta Vladimír Hokr.


Již tenkrát bylo jasné, že se řecké děti s Novohradskými nevidí naposledy. „Chceme, aby se dál setkávali bývalí kamarádi, spolužáci. Dneska přijely i další řecké děti, které jsme tady v květnu neviděli, je skvělé, že se daří navázat na stará přátelství,“ těší Hokra.

Vzpomínky

Spousta sobotních hostů v Nových Hradech nebyla opravdu dlouho a po letech měla možnost zavzpomínat. „Procházeli jsem zámek, kde měl tehdejší domov hlavní sídlo. Vzpomínalo se, jak přísná tam panovala disciplína. Představte si dvě stě padesát dětí v zámku, ty zvládat by jinak byla pro dospělé katastrofa,“ vysvětluje starosta.


„Když jsem se pak dostali do školy, přineslo to nejen dojímavé, ale i veselé zážitky. Náhodně jsem otevřel jednu třídu. V tu chvíli mi pan Vlachos říká: „Tak, pane starosto, to jste trefil. V této třídě ve druhé lavici tady na tomto místě jsem dostal dvojku z chování.“ A nedostal ji za nějakou lumpárnu. Tehdy byla jasně daná pravidla. Řečtí chlapci se měli držet pohromadě a neměli být pohromadě s děvčaty. To proto, že jsou temperamentní národ a v těch čtrnácti letech mohlo přátelství přerůst v něco dalšího. No a český učitel chtěl mladého Řeka posadit do lavice k dívce. Ten to tak sveřepě a vzdorovitě odmítal, až to skončilo onou dvojkou z chování. A trojka to nebyla jenom proto, že to byl vzorný žák,“ vypráví jednu z tisíce historek Vladimír Hokr. „Věřím, že jich tu dnes zazní ještě spousta,“ pokynul směrem ke skupinkám dobře se bavících sedmdesátníků.


V jedné z nich seděl i Ilias Michopulos. „Abych pravdu řekl, jsem trochu dojat,“ přiznal velice slušnou češtinou. „Se starostou jsme setkání připravovali už od jara a řekli jsme si, že si vzpomeneme na pobyt řeckých dětí, na naše tehdejší zážitky.“

Vděk

Vitální sedmdesátník jich má skutečně hodně. „Byli jsme ve zdejším zámku hosty v těžkých dobách, kdy se v naší vlasti válčilo. Děti, které byly ohrožené bombardováním, se provizorně odsunuly do Albánie, aby neprožily to peklo a zachránily se. Po spolupráci s Červeným křížem a státy převážně východní Evropy, jsme byli přemístěni do těchto zemí co nejdále od války,“ zabrousil do historické faktografie.


„Tenkrát jsme byly děti na pokraji smrti, nepřeháním,“ vypráví se skutečným zaujetím. „Po odchodu z hor pod bombardováním, po neustálém pronásledování, jsme se dostaly do Albánie, která byla po válce neskutečně chudá. Lidé tam neměli chleba ani pro sebe, natož aby se postarali o nás. Vyspělé státy, jako bylo tehdejší Československo, poslaly vlaky do Jugoslávie a fantasticky zorganizovaly náš pobyt na bezpečných místech. My, děti od čtyř do čtrnácti let, jsme si připadaly jako ve snu. Z pekla války jsme přicházely doslova do nebe, do ráje. Z chýší, hladu, neustálého bombardování jsme se ocitly v takových palácích a zámcích, jako je ten novohradský, ale i desítky dalších. Za tu náruč, kterou nám Češi otevřeli, v našem případě naši pozdější novohradští přátelé, jsme vděční,“ zdůrazňuje Michopulos.


„Dnes to vyprávění zní neuvěřitelně, ale vezmu-li to od kuchařek, uklízeček a vychovatelek přes zdravotníky, doktory, učitele a vedoucí, všichni byli laskaví. Třeba pan Marek nás měl jako vlastní děti, jeho náruč snad nikdy nebyla prázdná, těšil se z této práce, že mu z těch zbídačených dětí rostou malí občánci. I po šedesáti letech na to nesmírně rád vzpomínám,“ říká s dojetím.