Procestoval téměř celé jihoamerické Andy od rovníku až po Ohňovou zemi v Patagonii, africké Maroko, Turecko, Thajsko i mnohé další země. Jeden kout světa jej však okouzlil natolik, že se tam v posledních letech neustále vrací. Sibiř.

Se zážitky z první cesty v roce 2002 seznamoval teď 36letý cestovatel Martin Loew z Prahy od čtvrtka do soboty návštěvníky své diashow v kině Kotva. Zájem o jeho promítání byl mezi lidmi značný.

„Sibiř mě zaujala lecčíms dohromady. Přírodou, protože je to fakt divočina a my ji tady v Evropě nemáme. V Americe je také divočina, ale jen v národních parcích, kdežto tam je úplně všude. I lidmi, protože ti jsou tam všichni vesměs přátelští a nikdy vám neodmítnou pomoc,“ líčí cestovatel Loew.

Na cestách tráví většinou tak tři měsíce v roce, zbylý čas věnuje promítání svých diashow z cest a publikování vlastních článků a fotografií. Do Ruska jezdí zásadně v létě, kdy tam bývá horko, takže pravou sibiřskou zimu na vlastní kůži naštěstí nepocítil. „Třeba na Altaji šplhají v létě teploty až ke čtyřiceti stupňům,“ zmiňuje Loew. Některé oblasti tajgy jsou však podle něj přesto paradoxně přístupnější v zimě než v létě, kdy se mění v bažiny s nekonečnými hejny komárů a jsou vpodstatě nepřístupné.

Na svých cestách obdivuje Loew nejraději přírodu jako takovou, v detailech i celcích. „Různé ekosystémy, vegetační pásma, to se mi na tom líbí,“ popisuje muž, který původně vystudoval biofyziku na Matematicko – fyzikální fakultě v Praze. Podle svých slov však raději než vědeckým bádáním naplňuje svůj život cestováním s očima otevřenýma a s fotoaparátem v ruce.

Vědec se v něm však přesto nezapře. I své cíle si zpravidla vybírá podle toho druhu přírody, jaký ještě neviděl nebo v němž už dlouho nebyl. „Teď uvažuji třeba o tom, že jsem byl hodně v severské přírodě, tak by to zas chtělo něco na jihu,“ rozjímá Martin Loew.

Z přírodních jevů má rád duhu a rád by jednou spatřil polární záři. Se zájmem by se podíval třeba i na tornádo, ale musel by mít prý jistotu, že by jej neodneslo. „Kupodivu i když je bouřka, tak mě baví pozorovat blesky, když se tedy necítím na to, že by jeden šlehnul do mně,“ směje se sympatický chlapík a dodává, že u Bajkalu v Irkutsku zažil jednou asi hodinovou bouři, při které padaly blesky co pár vteřin a navíc mezi sebou neustále bez přestání křižovaly po obloze. Českému cestovateli tak nabídly nezapomenutelnou podívanou.

Samotné přípravy na cestu do určité destinace mu zaberou asi dva až tři měsíce. Za tu dobu si sežene o dané zemi dostatek informací, udělá si časový harmonogram a snaží se i naučit pár základních frází, aby se mohl s domorodci domlouvat alespoň částečně v jejich jazyce.

A co mu dává cestování do života nejvíc? „Mám pocit, že jsem se tím možná sám trochu vnitřně zklidnil a snad nabral i jakousi jistotu. Právě proto, že jsem zjistil a přijal to, že vpodstatě cokoliv může být normální,“ svěřuje se Martin Loew. Definice toho, co je normální, podle něj neexistuje, protože náhledy na to jsou ve světě velmi rozdílné. „Naučil jsem se i být sám, protože ne vždy cestuju s někým. Obecně nejsem rád sám, mám rád společnost lidí, ale občas mi nevadí pobýt někde pár týdnů o samotě. Najdu si prožitek a užiju si to,“ zdůvodňuje Loew.
Na svých výpravách většinou cestuje veřejnou dopravou a nebrání se ani místním kulinářským specialitám. Považuje je totiž za nedílnou součást poznání dané země.

„Záleží však na okolnostech, přiznám se třeba, že když jedu do Irska a vím, že tam budu chodit po kopcích, tak si klidně dám ty nudle do batohu už doma. Když mám však namířeno například do Thajska, kde chodím od vesnice k vesnici, tak si nevezu skoro nic,“ vysvětluje Loew. Jedno z nejexotičtějších jídel, která si kdy dopřál, bylo curanto v Patagonii. Jednalo se o směsici různých druhů mas, které byly uvařené ve společném vývaru. Směs dále obsahovala například dva druhy bramborových knedlíků a tři druhy škeblí. „Chuť byla opravdu záhadná a navíc toho bylo tolik, že se to vůbec nedalo sníst,“ líčí Martin Loew.

Do Českých Budějovic se chystá cestovatel opět za měsíc. Ve dnech 17. a 18. února bude promítat v kině Kotva své snímky z cest po Irsku.

Cestovatel o sobě
Na svět jsem přišel v porodnici pod Vyšehradem ve znamení Vodnáře roku 1974. Od té doby žiju v Praze a to v domě, který postavil můj dědeček, když mu bylo 24 let. Když mě bylo 24 let, začal jsem zjišťovat, že bych mohl být cestovatel a že domy asi nikdy stavět nebudu. První skromné turné s cestovatelskými promítáními jsem pak podnikl v roce 2001. Protože se „to chytlo“, pokračoval jsem další rok a postupně si z cestování udělal opravdové povolání. Jsem svobodný, rodinu nemaje a tak si to zatím můžu dovolit.
Zdroj: www.promitani.cz