Minulý týden přijel se svými snímky z cest také do Č. Budějovic. Jediný týden se koná v chodbě českobudějovického Metropolu na Senovážném náměstí jeho fotografická výstava nazvaná Země na okraji. Až do zítřka 16. května zde vystavuje své snímky z Ukrajiny, Moldávie a Gruzie. Petr Šilhánek přijel na pozvání Diecézní charity České Budějovice a jak slibuje, počátkem příštího roku do krajské metropole přiveze fotografie zase.


Působil jste v zemích, kam moc lidí raději ani nejezdí. Jak jste se dostal na dosah lidí v bývalých sovětských republikách?
Patřím ke spolupracovníkům Charity Česká republika a s jejich zaměstnanci jsem už několikrát vyjel na zahraniční misi. Například na Ukrajinu, kde jsem se spřátelil se zdejšími lidmi, se kterými si dosud píšeme. Projeli jsme Lvov, Kyjev i Charkov. Na Ukrajině existuje velký problém s dětmi ulice. Setkávali jsme se s nimi na nádražích, v kanálech nebo v podvalech čili v podzemí. Tyhle děti nemají rodiče nebo se jim ztratili či je rodiče sami opustili. Tím se tyhle děti dostaly do slabší sociální vrstvy. Z dětí, které nemají rodičovské vedení, se stávají pobudové a mladí bezdomovci, které na ukrajinských ulicích často potkáte.
S jakými problémy se tyhle děti ulice nejčastěji potýkají?


Trochu mě překvapilo, jak je na Ukrajině rozšířené ňuchání kleje čili čichačství. Seznámil jsem se se skupinou dětí a týden pak s nimi chodil kvůli překonání jejich zábrany a naopak, abych mohl přejít jakýsi most, přes který bych se k nim a mezi ně dostal. To se mi nakonec podařilo, ale stejně jsem na první pohled nebyl s těmito dětmi na stejné lodi. Jednou ráno jsem jim například přinesl pomeranče, které však zahodily. Měly totiž čicháním tak zničené nosy i jícny, že po čuchu a chuti nepoznaly pomeranč. Říkaly, že poznají jen chuť čokolády. Tak jsem jim ji příště koupil, a za ni pak byly opravdu vděčny.


Děti v kyjevských ulicích, které jsou odkázány pouze samy na sebe, asi hodně kradou, že? Ukradly vám tam něco?
Mně ne, protože jsem měl štěstí. Ale když něco ukradnou a podaří se jim to prodat, tak si koupí lepidlo. Nebo toluen, který je nejlevnější. Z toho se jim ale vždycky dělá dobře. Tyhle děti jsou obětí rozpadu Sovětského svazu, stejně jako mraky dospělých. Osudy spousty obyvatel utvrzují v tom, že na rozpad Sovětského svazu obyčejní lidé doplatili. Zvláště v Kyjevě je to vidět na každém kroku.


Kromě na Ukrajině jste fotografoval také v kavkazské Gruzii? Jací jsou tamější Gruzíni?
Jsou strašně rádi, že jsou konečně svobodní a mohou si žít podle svého. Jsou hrdí na svou historii a tradice a s touhle hrdostí se u nich potkáváte na každém kroku. Překvapilo mě, jak Gruzíni hrozně uctívají své staré. Staří lidé jsou pro ně nejdůležitější, protože vědí, že právě jen ti staří vybudovali vše, v čem mladí nyní žijí. Zároveň vědí, že i ti všichni mladí budou jednou staří.
Jejich úcta ke starším je daleko větší než u nás v Čechách. Podobně jako v Japonsku tak i u Gruzínů funguje, že největší úctu mají ke své zemi a ke svému dědovi a otci. To je na nich, myslím, to nejhezčí.


Přivezl jste do Č. Budějovic na týden fotografie z bývalého Sovětského svazu. Kdy přivezete další?
Nedávno jsem se vrátil z mise na Srí Lance a Indonésii, kde jsem dokumentoval humanitární práci charity. Se Solnicí jsme se domluvili na výstavě počátkem ledna příštího roku.


Vaše fotografie jsou černobílé. S jakým fotoaparátem pracujete?
Nyní s nikonem, ale začínal jsem se zenitem. Tenhle sovětský fotoaparát byl kdysi velmi dostupný. Když jsem začal před lety fotit, měli zenita skoro všichni. Postupem času se mi při cestách v rukách úplně rozpadl. Jelikož tehdy ještě nebyla digitální fotografie tak pestrá, jako je teď, koupil jsem si potom nikona. Jsem na něj už zvyklý.


Líbí se mi, když jsou fotoaparáty těžké. Tenhle pocit jsem zdědil právě od zenitu. Když jsem ho měl v ruce, cítil jsem, že může fungovat i jako zbraň.


Nechcete v budoucnu přejít k digitální fotografii jako jiní?
Připadá mi, že digitální černobílá fotografie není tak kvalitní jako fotografie analogová. Fotím stále černobíle. Pro mě je pořád stejně důležitá práce, když si stoupnu do fotokomory a fotku udělám svýma rukama. Bez toho bych už asi nemohl ani žít. K dokumentu zkrátka černobílá fotografie patří.
Samozřejmě, že je spousta názorů, a já nikomu žádný neberu. Ať si každý dělá, co chce, fotí si, co chce. Hlavně, aby byl spokojený s tím, co dělá. To se týká i životní otázky. Buď spokojený se svým životem. Pokud nejseš, tak je něco špatně. Mne černobílá fotografie oslovuje, a proto ji rád dělám.