Vozíčkář Ondřej Veselý spolu s motorkářem Radkem Krieglerem procestovali během prázdnin Jižní Ameriku. Vypravili se až na legendární Machu Picchu v Peru. Více o cestě vypráví Radek Kriegler:

Místní fanoušci
Na naší cestě k Machu Picchu je naštěstí docela provoz. Turistické dodávky a jejich osádky směřující do Hydro Elektrika nám fandí, a tak jedeme pořád správnou cestou. Vždycky auta předjedeme, když si dávají přestávku v nějaké vesnici, a my se pomaleji šineme pořád dál.
Oni nás pak doženou a tak na sebe máváme a ujišťujeme se, že vlak v Hydro stihneme… Dokonce když v jedné vesničce na náměstí neodbočíme správně, tak nás lidi zastavují a ukazují správnou cestu k Hydro Elektrika.

Sajdkára si v těchto úsecích vydobyla patřičný respekt a zájem, a tak počet našich fanoušků roste úměrnou řadou k neprostupnosti terénu.
Cesta už nemá se silnicí nic společného, jedeme blátivými vesnicemi, překonáváme brody, pak vysokými srázy nad řekami v údolí. Nejhorší jsou úseky, které jsou tak nerovné že sajda skáče ze strany na stranu a cestička se zužuje na pouhé tři metry s občasným rozšířením pro vyhnutí aut, ale navíc se občas nahne směrem dolů k řece.
Mnohokrát musím sesednout ze sajdy a projít s ní takovým úsekem, protože hrozí převrácení na více zatížené straně motocyklu. Ondra je o pár kilo lehčí, ale hlavně zde působí nepoměr váhy motorky a sajdkáry.
Na posledních 50 kilometrech cesty jedeme terén svojí obtížností srovnatelný se silnicí smrti z La Pazu do Coroica, a tak si tyto úseky přejmenováváme na naši „Silnici smrti“.

Konečně po dalších šesti hodinách trápení nás i stroje se ocitáme dva kilometry od stanice vlaku Hydro Elektrika, kde se musíme zapsat do místních evidenčních knih a zároveň vyřešit problém kam se sajdkárou po dobu, kdy budeme na Machu Picchu.
Naštěstí přijíždí jeden sympatický řidič dodávky, který nám už radil kudy jet, a posunkuje, ať na něj počkáme, že odveze turisty na vlak a vrátí se pro nás a zařídíme parkování.
Taky že jo – za chvíli je zpátky a jede s námi pár kilometrů zpět, abychom zaparkovali motorku u místní paní, co tady žije v plechovém domečku i se svými dvěma malými dětmi.

Hejna mušek útočí
Pak nás odváží na nádraží a pro prožitém pekle na motorce začíná peklo jiné – jsme v tropickém pralese plném nádherných palem a všude na nás útočí malé mušky – jsou jich hejna. Za chvíli jsou naše nepokryté části těla zavaleny malými nepřáteli. Jediná obrana je zůstat v pohybu nebo se co nejvíce obléct. My sice máme na sobě ještě dvojité vrstvy z chladných úseků na vrcholu průsmyku, ale volíme raději nesnesitelné vedro před poštípáním těmito malými nepřáteli.

I tak máme na obličeji a pod rukávy pár záškodníků, což se následujících pár dní projeví nutkavým svěděním těchto malých ranek.
Naštěstí po hodině a půl čekání na vlak, v bezprostřední blízkosti zázemí elektrárny s peronem plným prodejců a turistů, začíná být již tma a mušky jsou spát. A tak se zbytek cesty odehrává v relativní pohodě. Vlak si to ve tmě šine cik cak do kopce, aby nás po hodině jízdy za asi 150 Kč na osobu dovezl do Aquas Alientes – městečka pod Machu Picchu.
Ještě kupujeme jízdenky na zítřejší autobus (asi 2 x 15 minut jízdy za 320 Kč ) a vstupné na citadelu, které stojí asi 800 Kč, a jdeme spát.

Perla Jižní Ameriky
Ráno v šest hodin již vyjíždíme prvními busy směrem nahoru, a po projití bránou se oddáváme kochání nad neuvěřitelnou rozsáhlostí komplexu Machu Picchu zahalenou do ranních mlh.
Machu Picchu je úchvatná incká citadela postavené z bílé žuly a zasazená do dramatické krajiny mezi dvěma špičatými vrcholy, jež vyrůstají z hlubokých údolí řeky Urubamby.

Pro svět ji v roce 1911 objevil americký vědec Hiram Bingham. Citadelu nechal postavit Velký Inka Pachacutec v polovině 15. století jako rituální a zemědělské centrum. Jednotlivé paláce, chrámy, skladiště i obytné prostory propojuje více než 100 pater kamenných teras.
Jedná se o nejzajímavější architektonickou perlu Jižní Ameriky a zároveň o největší skvost incké civilizace.

My s Ondrou ale musíme vyřešit problém jak se dostat nahoru po asi 200 schodech a kamenných stupních ve skalách.
Naštěstí jsou poblíž ochotní hlídači komplexu a tak společně v týmu čtyřech lidí zdoláváme se třemi přestávkami všechny schody, abychom Ondru dopravili až na vrchol k domečku hlídače, kde je i jakž takž možnost se pohybovat po rovnější terase na vrcholu.
Cestou nahoru jeden pán z ostrahy nese jeho vozík a já společně se dvěma dalšími Ondru – čapli jsme ho pod rameny a za nohy, a tak se Ondra vznáší jako letadlo a my supíme vedle něj.

Vrcholové foto
Naše eskorta si vydobyla uznání, lidé si nás fotí a aplaudují, náhodně přítomný prezident významné brazilské cestovní kanceláře se s Ondrou fotí na vrcholu a kameramanka z jeho doprovodu nás natáčí na video.
My jsme také šťastní a hrdí, že jsme to zmákli, a tak v motorkářských bundách fotíme vrcholové foto… (rag)

Kontakt: Celou reportáž najdete na www.ondrajede.webnode.cz.
Více o dalších aktivitách sdružení najdete na www.mcoutdoors.org.
Podpořte i vy handicapované sajdkáristy - b. ú: 43-4222380297/0100 nebo zakoupením samolepek v hodnotě 200 nebo 500 Kč na mailu: mcoutdoors@gmail.com.