Když jsem v redakci hledal události připadající na 31. prosince, padl mi do oka 18. Silvestrovský běh v Trhových Svinech. Nechal jsem se slyšet, že trať dlouhou 5,6 kilometru zvládnu. Ač jsem doufal, že mé chvástání bude zapomenuto, opak se stal pravdou, a tak jsem se odpoledne posledního dne roku 2011 ocitl s kamarádem Tomášem Švecem na startu.

Smích nás provázel až do začátku, naše ambice byly jednoznačné, dokončit závod a nebýt poslední. Fyzička byla na bodu mrazu, příprava se odehrála u čaje v restauraci. Pak stačilo zaplatit usměvavým pořadatelům zápisné a dostali jsme čísla 66 a 67.
Ještě před hlavní kategorií mezi sebou soupeřily děti, to byla asi poslední chvíle, kdy jsme mohli říct, že bychom stačili. Když se však v dresech soustředěně začali rozcvičovat atleti z budějovického Sokola, došlo nám, že díru do světa ve Svinech určitě neuděláme.
„Jak vypadá trať? Počasívyšlo krásně. Chtělo by to ještě nějakou příjemnou rovinku,“ doufal Tomáš. „Je tam stoupání i klesání, uvidíte,“ zmrazila ho rychle jedna z běžkyň.

Pak už se ozval startér a s několika desítkami závodníků jsme z náměstí vyrazili za povzbuzování fanoušků. Po prvních stovkách metrů to vypadalo nadějně, před námi sice byla většina pelotonu, ale v zádech jsem cítil dvacítku běžců.
Brzy však nastal zlom. V prvním dlouhém stoupání jsem se cítil dobře, a tak jsem opustil Tomáše vstříc dobrému výsledku. V kopci jsem ještě předstihl další čtyři závodníky. Nečekal jsem, že to bude naposledy, kdy někoho předbíhám. Už v klesání jsem se totiž začal propadat dozadu.
Přesto, když jsem se v kopci po prvním kole dlouhém 2,8 kilometru blížil k náměstí, měl jsem za sebou hodně běžců. To jsem ale netušil, že většina z nich skončí. Mezi těmi, kteří běželi celý závod, jsem se tak nečekaně ocitl na chvostu.
To nejhorší ale mělo přijít. V druhém stoupání jsem si chvílemi říkal, že to na kopci zabalím a najdu si pohodlnou hrobku. V hlavě mi ale stále znělo, že to musím dát, jinak bude ostuda a nebudu moci o takovém fiasku napsat ani řádek.

Za rok se vrátím
A tak jsem se sunul dál a bojoval už jen sám se sebou. Běžci se mi vzdálili, krásné pozadí jedné slečny už mě nemohlo dál motivovat. Pomalu jsem proplouval Sviny a cítil se bídně, o to větší překvapení bylo, že jsem asi půl kilometru před cílem chytil druhý dech. Konečně se vyplavily endorfiny, a tak jsem opět cválal s nadšením k náměstí. Když se přede mnou otevřelo cílové stoupání, věděl jsem, že mě již nic nezastaví.
Doběhl jsem v čase 28.37 minut a chvíli se vzpamatovával. Hlavně jsem ale doběhl. Moc běžců už za mnou nedorazilo, přesto jsem se při silvestrovské oslavě všem chlubil, a to i navzdory tomu, že ten nejlepší, Josef Havlíček ze Sokola, doběhl do cíle o deset minut dříve. To je ostudné, a tak z toho plyne jediné, za rok se opět vrátím na trať a svůj „osobní rekord“ musím vylepšit.