Mladou maminku čtyřletého chlapce jednak zachránili, jednak se jim podařilo část odtržené tkáně včetně ušního boltce přišít zpět a ženu tak vrátit do plnohodnotného života. Podobné operace se přitom v celé republice provádějí zřídka, českobudějovičtí plastičtí chirurgové se mohou pochlubit dvěma obdobnými úspěšně zvládnutými zákroky v roce 2005.

„Jsou to machři,“ vysekla poklonu nemocničnímu týmu Romana Kučerová. „Dnes už funguju úplně normálně, i do zrcadla se dokážu podívat,“ poukazuje především na týlní oblast, kde se skalpát nepřihojil, odumřel, musel být později nahrazen svalem ze zad pacientky a otázka budoucí transplantace vlastních vlasů do této části hlavy je problematická. „Existují přece šátky a paruky, jsem ráda že žiju,“ usmívá se.

Romana Kučerová přišla při úrazu letos 22. února o celou týlní, temenní a levou spánkovou část kožního krytu vlasaté části hlavy, která byla navíc roztržena na dvě části a odtržena spolu s celým levým ušním boltcem až do oblasti krku.

„Chtěla jsem posbírat vejce popadaná na zem. Do stroje se mi ale chytily vlasy, měla jsem je tenkrát do půli zad, začaly se namotávat. Já jsem řvala, ale ta mašina vydává příšerný randál a než to kolegyně postřehly a stačily vypnout, bylo pozdě,“ líčí nešťastný okamžik na brigádě u třídičky vajec Kučerová.

Velmi dobře si pamatuje i okamžiky, které následovaly. „Ani jsem necítila bolest. To až mnohem později na traumatologii, ale dalo se to vydržet. Pamatuju si, jak jsem s kolegyněmi komunikovala: Zavolejte záchranku, támhle mám mobil, tam kartičku pojištění, zavolejte bývalému manželovi, ať se postará o kluka,“ líčí okamžiky před příjezdem záchranky. „A pak mi paní doktorka řekla, ať se nebojím, že bude všechno zase dobrý.“

Lékaře v českobudějovickém traumacentru čekalo bleskové rozhodnutí, zda má cenu snažit se o náročnou záchranu pacientčiny kůže na hlavě, anebo se soustředit na ošetření rozsáhlého poranění a postižené místo léčit pomocí implantátů. „Došlo zde k obrovskému defektu, jeho spodinu tvořila už jen lebka. Raritní na tomto případu je, že skalpát spolu s ušním boltcem nebyl v celku a byl značně zhmožděný od stroje. Další komplikací bylo, že skalpáty byly od lebeční kosti odtrženy ve více vrstvách. Část kůže, která na hlavě zůstala, pak byla odtržena od lebky,“ konstatoval primář oddělení plastické chirurgie Vladimír Mařík, který vedl tým při samotném zákroku.

V českobudějovické nemocnici prodělala Romana Kučerová několik náročných operací, jen při té první strávila na operačním sále sedm a půl hodiny. Kvůli obrovským krevním ztrátám postupně dostala 12 litrů krve transfuzí, týden ji museli specialisté anesteziologicko-resuscitačního oddělení udržovat v umělém spánku, zatímco personál usiloval o návrat základních životních funkcí pacientky do normálu.

Dnes, po dvou je již bez komplikací v domácím léčení. To ale potřebuje i její duše. „Měla jsem velké problémy, když mě probudili z umělého spánku. Zdály se mi děsivé sny, měla jsem halucinace, viděla jsem třeba tatínka, který je už po smrti,“ přibližuje další okolnsti svého zotavování.

Nemalý podíl na úspěšném návratu Romany Kučerové do normálního života mají i její příbuzní a známí. „Nedá se říct, kdo mě podržel nejvíc. Obě sestry za mnou jezdily do nemocnice každý den, maminka se navíc starala o syna, moc mi dodnes pomáhá i exmanžel, ta nehoda nás znovu spojila. Stály při mě tety, ale podrželi mě i kolegové. Nikdo, když viděl, jak vypadám, neřekl, jak je to ošklivý, všichni mi připomínali, jaké je štěstí, že žiju. Optimismus mi dodávala i paní, co se mnou ležela v nemocnici, ta měla obrovský životní náboj, neskutečnou chuť do života,“ oceňuje Kučerová.

Optimismus, vůli překonat trauma a pořádný kus odvahy potřebovala i před zrcadlem. „Dlouho jsem se mu vyhýbala. Věděla jsem, jak to všechno dopadlo, ale strašně jsem se bála podívat. I když mi to pak pan primář dovolil, že už mám ucho přihojené, trvalo mi ještě týden, než jsem to vůbec odkryla. A v tu chvíli jsem se rozbrečela a utekla jsem,“ popisuje další kritický okamžik své léčby. V mladé ženě pomohl čtyřletý sym Petr. „Uviděl mě vlastně nedopatřením a v tu chvíli mi řekl: „Maminko, stejně jsi krásná a brzo budeš mít takové vlásky, jako jsi měla dřív.“ To vás postaví na nohy. Byl to tak krásný okamžik,“ vzpomíná s dojetím.

Úraz, který Romana Kučerová utrpěla, jí paradoxně ale také mnohé přinesl. „Prospělo to našemu vztahu s bývalým manželem, zase jsme spolu, vůbec celá rodina drží víc při sobě. A změnila jsem i pohled na svět, vážím si víc života, jsem opatrnější, ať na sebe, nebo na lidi, které mám kolem sebe.“