„Školství tehdy nebylo jednoduchou záležitostí pro školáky ani pro kantory. Záhy po okupaci se přestaly vydávat učebnice pro všechny předměty," vzpomíná na válečné roky ve školních lavicích dnes pětaosmdesátiletá Marie Hodoušková z Českých Budějovic. „Učitelé museli látku diktovat nebo psát na tabuli a žáci si ji opisovali do sešitů tedy pokud byly. Ke konci války nebyly už ani ty sešity a děti si je musely sešívat z papírů z jedné strany použitých," doplňuje.

Všudypřítomná cenzura se dotkla i školních učebnic. „Po nějakou dobu vydržela Čítanka Josefa Kožíška pro obecné školy, leč i ta podlehla různým opravám, lépe řečeno prznění. Stránky, v nichž byly články pro nacisty nepřijatelné, musely být zalepeny a ve zbývajících bylo nutno začernit jména pro režim nevhodná," vzpomíná Marie Hodoušková. Z čítanek tak zmizela jména prezidentů Tomáše Garrigua Masaryka nebo Edvarda Beneše.

I tak se ale našli učitelé, kteří tehdejší děti učili o zapovězených osobnostech, mezi něž patřil například i spisovatel Karel Čapek.

„Vzpomínám s obdivem na odvahu naší učitelky v měšťance, která nám při vyučování příležitostně četla z Čapkovy knihy Devatero pohádek. Riskovala tím nejen svoji práci, ale hrozilo jí i nebezpečí koncentračního tábora," vypráví Marie Hodoušková. „Naštěstí se nenašel ve třídě žádný udavač, který by to na ni práskl," dodává.

Protektorátní příkazy však ovlivnily nejen výuku čtení a českého jazyka. „Dějepis byl záhy zakázán. Žáci nesměli nic vědět o Přemyslovcích, českých knížatech a králích," říká pamětnice. Jedinou výjimkou byl prý svatý Václav. „Tomu se dostalo milosti pro jeho údajné přátelství a spolupráci s Německem, jemuž se smluvně zavázal dodávat ročně, pokud si to ze školy dobře pamatuji, 300 hřiven stříbra a 120 volů. Učit jsme se mohli i o Karlu IV., ten byl totiž i císařem německým," doplňuje.

Letecké poplachy ovlivňovaly v době druhé světové války také školní výuku. „Pokud byl v noci letecký poplach, měli jsme dovoleno přijít následující den do školy až od deseti hodin, čímž jsme někdy k naší nemalé radosti přišli o matematickou kompozici," vzpomíná Marie Hodoušková a dodává, že v době války se nejezdilo ani na školní výlety. Školáci směli jen do blízkého okolí města.

„Jak se stupňoval tlak ze strany Němců, zvyšovala se i vzdorovitost vůči nim. Někdy to odnesli i naprosto nevinní lidé, třeba Johann Wolfgang Goethe, který neměl s nacismem nic společného," vybavuje si Marie Hodoušková a doplňuje, že terčem posměchu se stávala mnohdy krásná díla německých básníků.

„Když pak po válce nám bylo ve škole oznámeno, že němčina se již vyučovat nebude a místo ní se budeme učit jazyk ruský, zavládl mezi studenty nepopsatelný jásot. Škoda jen, že i toto nadšení během let kamsi vyprchalo. Bohužel, takový je život," končí vyprávění Marie Hodoušková.