Divadlo v Zábřehu na Moravě, kde se v roce 1948 potkali, hrálo zrovna jedno z děl J. K. Tyla. „Manželka si přišla koupit vstupenku. Tak jsme se na sebe zadívali a padla jiskra,“ vzpomíná Zdeněk Nuska. Když představení skončilo, zeptal se, jak se jí líbilo. „A já vtipně: až na to, že vy jste nehrál,“ usmívá se Ludmila, která je o sedm let mladší a v sobotu se neubránila slzám. Její příběh dopadl stejně jako dalších dívek, které chodily v Zábřehu do Sokola a vojáci je tam okukovali. Oženilo se jich sedm a Zdeněk Nusek byl jedním z nich.
Rok si psali dopisy, tři týdně. Pak se vzali. V zábřežském kostele. „Ten den strašně pršelo. Když jsme šli k fotografovi, nedopatřením jsem si vlečku vymáchala v louži. Ten to mužovi ještě rozmlouval, aby si svatbu rozmyslel: že prý deset čertů v jednom děvčeti,“ líčí Ludmila Nusková. „A měl pravdu,“ dodá její muž, budějovický patriot.
Pracoval celý život jako ekonom v pivovarech, jeho manželka ve firmě Logarex, která vyrábí pravítka. Společně vychovali dceru, mají dvě vnoučata a tři pravnoučata. Zvládli spolu i 50. léta, byť přiznávají, že horko těžko. Okupaci 21. srpna 1968 prožil Zdeněk Nusek v nemocnici, krátce předtím totiž boural na motocyklu.
Dlouhá léta měli chalupu u Malše, než musela ustoupit přehradě. Nyní jezdí na chatu v Sedlci pod Svatým Jánem a společně se starají o zahrádku. „Snažíme se být hodně venku. Nejlépe si odpočineme, když luštíme křížovky. Já jsem spíš poradce,“ popisuje Ludmila Nusková.
Zdraví jim zatím slouží, ačkoli například ona má za sebou 20 operací rukou. A co poradí těm, kteří by jednou chtěli oslavit stejné výročí?
„Občas je bouřka, to jinak nejde. Hlavně tolerance a vzájemné odpouštění. A velké štěstí,“ shodují se.
