Slavnosti předcházel velký průvod městem,  jehož se účastnily stovky Čechů z celých jižních Čech. V pivovarské zahradě bylo veselo, byla tam řada atrakcí a dokonce  se přítomní mohli povozit elektrickou tramvají na krátké koleji, k tomu účelu tam zvlášť nainstalované.

Odpoledne dorazila okresnímu hejtmanovi zpráva 
o atentátu a následoval okamžitý zákaz pokračování slavnosti. To vyvolalo mezi lidmi vlnu nesouhlasu a nevole,  z čehož pro změnu měli škodolibou radost budějovičtí Němci.

Poslové vyrazili  z města do okolních obcí s oběžníkem, který znamenal velký zásah do veřejného a spolkového života.  O dva dny později zasedalo mimořádně městské zastupitelstvo, na němž na návrh starosty  Josefa Tascheka byl atentát ostře odsouzen a zastupitelé řešili jak se město zhostí očekávaného státního smutku.

Pohřeb byl stanoven na 
4. července a České Budějovice se ho zhostily s plnou vážností. Obchody a hostince byly zavřeny, celý den zněly kostelní zvony a městské svítilny byly zastřeny černým flórem.

Je možné, že někteří Budějčáci si v této souvislosti připomněli působení následníka ve městě. František Ferdinand d´Este byl totiž v létech 1894 - 1895 v hodnosti generálmajora velitelem 38. pěší divize. Tehdy následník trůnu bydlel v upraveném  buquoyském zámečku Červený dvůr u Špitálského jezu na Malši.

Napětí mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem mělo své kořeny  již v 70. létech 19. století. Vídeň zavedla od roku 1878 okupační správu na území Bosny a Hercegoviny, vedle nichž se nacházelo Srbské království –  území tradičního zájmu carského Ruska.

Zánikem vlivu Osmanské říše na Balkáně a vyhlášením samostatnosti Bulharska roku 1908 vídeňská vláda stále více usilovala o své mocenské pozice v tomto prostoru. Srbsko sice Rakousko-Uhersko bezprostředně neohrožovalo, ale srbské rozhodnutí bojovat za Srby, žijící v Bosně,  politické napětí nesporně zvýšilo.

Pozornost Balkánu již tradičně věnovalo i císařské Německo a ani Velká Británie  nestála stranou. Po balkánských válkách v létech 1912-13 už bylo jen otázkou času, kdy vzplane rozsáhlý vojenský konflikt.

Rakousko-uherské vojenské síly byly posilovány už řadu let a reorganizace armády směřovala ke stavbě útvarů útočného charakteru. Také zásluhou následníka trůnu, který se zhlédl v německém císaři Vilémovi II.  Vídeň opustila doktrínu císařovny Marie Terezie, že jiné státy získávají svá území bojem, Rakousko tak činí pomocí sňatků (Bella gerunt alii, tu felix Austria nube – Války ať vedou jiní, ty šťastné Rakousko se zasnubuj.)

České Budějovice se v poslední čtvrtině 19. století staly sídlem několika vojenských útvarů a původní Ferdinandova kasárna (na Mariánském náměstí) svou kapacitou už nepostačovala.

Začaly se stavět další objekty v dnešní Žižkově ulici, aby kromě c. a k. pěšího pluku č.91 bylo možné dislokovat ve městě i zeměbranecký pluk č. 29, dělostřelecký pluk a další jednotky.

Jedenadevadesátý pěší pluk v únoru 1914 začal přesouvat urychleně do města své některé prapory z jiných měst a také štáb pluku z Prahy. Počty vojáků se začaly doplňovat až na válečný stav 2500 mužů, z nichž 55 procent činili Němci z pohraničí a 45 procent Češi z jižních Čech.

V důstojnickém sboru byli zařazeni na nižších velitelských pozicích výjimečně i Češi – vzpomeňme například setníka Čeňka Sagnera, nadporučíka Rudolfa Lukase nebo nadporučíka dr. Františka Oberfalcera-Jílka, rodáka z Vrcova u Borovan. Složením  se tak pluk, jehož příslušníkům se podle zelených výložek v papouščí zeleni přezdívalo „papoušci",  lišil od všech ostatních budějovických jednotek, v nichž tak velké procento Čechů nesloužilo.

Budějovičtí obyvatelé si zvykali na volací znak vojenské trubky, která svolávala příslušníky pluku do kasáren ( vžilo se jako popěvek „Ein – und –  neun – zi – ger, jednadevadesátí").

Týdny po pohřbu následnického páru byly v Budějovicích plné horečných válečných příprav, atmosféra se začala měnit. V neděli 26. července, na svátek svaté Anny, byla vyhlášena mobilizace a Rakousko-Uhersko připravovalo na válku osm armádních sborů.

O dva dny později, v úterý 28. července, město zaplnily plakáty s textem, jímž císař František Josef I. oznamoval „Mým národům" důvody, pro něž  byla válka Srbsku vyhlášena. Připomeňme si  alespoň část  tohoto panovnického manifestu podepsaného Františkem Josefem I.: „Vidělo se mi naříditi ministru Mého domu v zahraničních záležitostech, aby oznámil královské srbské vládě, že mezi mocnářstvím a Srbskem  nastal stav válečný. Spoléhám na svoje národy, které se vždy v bouřích seřadily v jeden šik kolem Mého domu. Spoléhám na statečnou a obětavou, nadšením naplněnou brannou moc."

PAVEL MÖRTL