Nebylo zbytí. Osmatřicetiletý Josef Kohel musel opustit manželku Kateřinu, syny Josefa, Františka, Jana a Bohuslava i rodný statek. Oblékl uniformu a stal se z něj voják 91. pěšího pluku.

„Byla to strašná noc z neděle na pondělí, z 26. na 27. července 1914. A to smutné ráno! Poslední polibek dětem, osmiletému, sedmiletému, čtyřletému a tříletému, poslední obětí se ženou, opouštěl otec za pláče, nářku, modlitby a omdlévajících žen dům, kterého již nikdy nespatřil."

Na pomníku v Hostech je i jméno Josefa Kohela.Takto popsal dojemnou a nezapomenutelnou chvíli Josefův syn Jan. Ač byl tehdy teprve čtyřletý, ten osudný moment se mu vryl hluboko do paměti. Vyprávěl o něm i své dceři, dnes dvaasedmdesátileté Janě Vondráčkové z Rychnova u Nových Hradů, jež otcovy zápisky o dědečkově účasti ve válce střeží jako oko v hlavě.

Z kasáren odjel Josef Kohel s dalšími vojáky brzy na frontu. Stalo se tak 12. srpna 1914. Ještě téhož měsíce jej zajali v bitvě u Komárova. Společně s dalšími zajatci pak pracoval na stavbě magistrály u ruského Tomsku. Že se z Josefa Kohela stal zajatec, jeho žena i děti věděly. Informoval je o tom dopisem Červený kříž.

Samotní rodinní příslušníci si ale korespondenci často nevyměňovali. „Podle otcových zápisků chtěla babička poslat dědovi chleba nebo šaty. On to ale v dopisech odmítal s tím, že chleba mu vždy dorazí, až když už je plesnivý. A v teplých šatech se zase držely blechy," vypráví Jana Vondráčková. „Kdybych tak dostával k jídlu to, na čem si pochutnávají naši psi," zoufal si Josef Kohel v dopisech, které posílal domů.

Ještě hůře se prý vojákům začalo vést po revoluci v Rusku. „Dědeček domů psal, že se tam pak rapidně zhoršily poměry. Hůře se měli nejen vojáci, ale i obyvatelé Ruska," říká Jana Vondráčková.

Léta plynula, Kohelovi se spolu s ostatními stali občany nově vzniklé Československé republiky. Její vznik však museli oslavit bez svého tatínka a dědečka, který dál zůstával v ruském zajetí.

„Vojáci, sešli jsme se zde, abychom před odjezdem na bojiště obrátili své srdce k bohu, aby nám dal vítězství a zachoval nás ve zdraví."
Těmito slovy si podle zápisků Jana Kohela dodávali vojáci 
91. pěšího pluku, a tedy i Janův otec Josef, dodávali odvahy před odjezdem na frontu.

A když se někteří zajatci začali roku 1919 vracet za svými rodinami, těšili se blízcí i na Josefa Kohela. Ovšem jen do chvíle, než do stavení s číslem popisným 26 v Hostech přinesl listonoš další psaní od Červeného kříže. Naděje, že by Josefa Kohela mohla jeho žena a čtyři děti radostně uvítat po letech zpátky doma, definitivně zhasla.

Sedlák tělem i duší zemřel 25. prosince 1919 v Tomsku na tyfus. Jeho hrdinství dnes připomíná pomník v Hostech, na němž se skví jména celkem 12 místních účastníků první světové války.