Na snímku ze sbírky Václava Vrchoty je z okna prvního poschodí domu U kanonu na Pražské zachycen pravděpodobně pohřební průvod, který jde z města směrem ke hřbitovu. Vlevo v pozadí stojí blok patrových domů z konce 19. století v Nerudově ulici. Není patrné tramvajové vedené ani koleje, ale již je vidět transformátor a elektrické dráty, z čehož lze usoudit, že snímek byl pořízen krátce před rokem 1909 (městská elektrárna byla uvedena do provozu právě v roce 1909) v období c. k.

Pohřby bývaly za c. k. okázalé. Chodilo se pěšky z domu smutku až na hřbitov sv. Otýlie. Radnice připravovala zřízení zvláštní tramvajové nástupní stanice na náměstí poblíž Plachého uličky pro účastníky pohřbů. Podle plánu tramvajových linek z roku 1903 měly jezdit tramvaje po všech čtyřech stranách náměstí. Mělo to i svou logiku. Ale v roce 1908 radnice trasy tramvají změnila.

Pohřbům a úmrtím byl v dobových novinách za c. k. i ČSR věnován značný prostor. Rozebíraly se i právní záležitosti. Pozornost vzbudila smrt Jakuba Krátkého z Linecké silnice č. 34, který zemřel v čekárně MUDr. V. Jindry ve Skuherského ulici na srdeční vadu, než na něj došla řada. Lékař nemohl vědět, jakého má v čekárně pacienta a pacient zase nevěděl, že má tak velkou srdeční vadu, protože mu bylo jen nevolno. Smutný byl i případ Václava Švejdy, který umřel ve chlívku. „V noci na 12. březen 1928 přenocovali známí tuláci Josef Hrbek a Václav Švejda ve chlívku na zahradě v domě č. 39 na Pražské. Ráno zpozoroval Hrbek, že Švejda je mrtev. Mrtvola jeho byla po lékařském ohledání dopravena do márnice zdejšího hřbitova."

Ve 20. letech 20. století byly v provozu ve městě tři pohřební ústavy a sice ústav „Konkordia" Emanuela Hromádky v Hroznové ulici, „Humanitas" Jana Maška v Plachého ulici (později sídlil také v Hroznové) a „Charitas" a „Pietät" Kamila Matousche v České ulici. V roce 1928 se rozhodla radnice zřídit vlastní veřejný pohřební ústav, pro který upravila dům v Radniční ulici vedle hasičské stanice (to tam ještě nestál palác Fénix). Ústav zahájil činnost v květnu 1928.

Předcházela tomu stížnost stávajících soukromých pohřebních ústavů proti zřízení obecního pohřebního ústavu s tím, že ve městě jsou tři takové ústavy, v blízkém okolí další dva, a to že musí stačit. Stížnost uváděla, že zařizování pohřbů zatíží obecní pokladnu, což tak přesné nebylo, poněvadž obecní ústav měl z pohřbů příjem.

Rozhodující pro zamítnutí stížnosti však bylo, že byla podána pozdě, kdy už obecní pohřební ústav v Radniční byl zařízen. Proto byla stížnost městskou radou zamítnuta dne 24. května 1928. Městský pohřební ústav byl pak v provozu dlouhá léta. Po roce 1945 přesídlil do domu na rohu Hroznové a Piaristického náměstí, kde býval chvalně i nechvalně známý bar Rokoko (také restaurace Na růžku) a potom do Biskupské na místo starší mlékárny U Kocarů.

Z domu smutku odváželi zřízenci ústavu rakev s nebožtíkem do kostela a odtud na Mariánské náměstí, kde byla poblíž mariánského sousoší rakev vykropena a naložena do pohřebního vozu. Při pohřbu poručíka Horela hrála vojenské hudba jako obvykle „Kde domov můj", přičemž muži smekli klobouky a důstojníci salutovali. Stalo se, že okolo šel mladík mající klobouk na hlavě. Jeden z občanů jej napomínal, aby smekl. Mladík ale posměšně odpověděl: „To musí být hned?" Občan už nemluvil, ale jednal. Jak uvedly Jihočeské listy, jeho ruka se rázně mihla vzduchem a mladík obdržel pár pohlavků. Poté již hrdinu nedělal, sebral klobouk a rychle zmizel. Obecenstvo schválilo výchovný zákrok nebojácného člověka.

JAN SCHINKO