Zesnulé si nepřipomínáme jen o nadcházejících Dušičkách, ale zejména při smutečních obřadech. Na rozdíl od pietních věnců a rakví, které rychleji podléhají aktuálnímu vkusu ať už květinářů, nebo truhlářů, se výběr smuteční hudby už dlouhá léta nemění. „Dlouhodobě vedou skladby Tam u nebeských bran v podání Michala Tučného, Až mě andělé zavolají k sobě od Petra Spáleného nebo ústřední melodie z filmu Tenkrát na západě," popisuje Hana Mejzlíková z českobudějovického krematoria.

Kromě populárních písní si pozůstalí často přejí i klasické skladby jako Largo od Antonína Dvořáka nebo Air německého skladatele Johanna Sebastiana Bacha. „Vždy ale záleží jenom na přání a představě pozůstalých. Běžně se hraje například i rocková hudba. Často kapely jako Queen, Metallica, Olympic, Kabát a Argema," doplňuje Hana Mejzlíková.

Oproti tomu určitým vývojem procházejí smuteční oznámení neboli parte. „Spousta pozůstalých už dnes nechce klasické černobílé parte, které se nechávalo dělat v tiskárnách. Populární jsou předtištěná graficky zpracovaná oznámení s nejrůznějšími motivy. Nebývají tam už ani černé rámečky, protože si nepřejí, aby parte bylo na první pohled depresivní," říká Vladimíra Špačková z českobudějovické pohřební služby Otýlie.

Přesto pořád nejčastěji pozůstalí volí parte v tradiční podobě. Tedy rámeček, obrázek a verš nebo citát v záhlaví. Občas bývá celé parte ještě doplněno o fotografii zesnulého.

Konzervativněji k pohřbu podle Vladimíry Špačkové přistupují především starší lidé. Různé experimenty podle ní nejsou ve výsledku nijak lepší. „Některé pozůstalé to potom i mrzí. Snažíme se jim proto vysvětlovat, že zejména skladby musí na sebe trochu navazovat a vytvářet celkový pietní dojem," dovysvětluje Vladimíra Špačková.

Autor: Tomáš Fišer