V betlému na návsi v Dubném přibyl letos ke svaté Rodině pasáček s kůzletem a psem a ovce s jehňaty. Autorkou postav je Hana Čertková, která žije v Jaronicích, místní části Dubného. A v Jaronicích už také vytvořila několik postav do betlému, který by chtěla dále rozšiřovat. Deníku odpověděla na několik otázek, které se týkaly nejen tvorby.

Jak dlouho zhruba trvá vytvoření sochy ze dřeva, jakou je zmíněný pasáček z Dubného, který je vysoký necelých 1,5 metru, v náručí drží kůzle a u nohou má psa?

Na dřevosochařském sympoziu by byl za pět až sedm dnů hotov. Jenže dřevosochařská sympozia skončila covidem. Teď se to špatně obnovuje. Na sympoziu se ovšem věnujete jen té soše, pouze si třikrát denně dojdete na jídlo. Nikdo vás neobtěžuje a neruší. Doma mi taková socha trvá čtrnáct dnů, tři týdny.

Oblíbeným materiálem řezbářů je lípa. Je to tak také u vás?

Lípu nedělám, je na mě moc měkká. Já mám nejradši dub. Mám takový hurónský styl, hodně se do dřeva opírám. Dub je tvrdý, odolnější. A lépe drží detail. A je to dané i lokalitou.

Jak to lokalita ovlivňuje?

Tady dub je, jsou tu i velké průměry. Mám kontakt na pilu pana Mikeše v Čakově. Dřevaři už velké průměry na pily nechtějí, takže je možné se k dubu dostat. Je tu i spousta možností manipulace. Lidé v okolí, sousedé, mají techniku, traktory, vyvážečky, která je pro mě dosažitelná a pro práci s takovými objemy dřeva nezbytná. Ohledně dubu je to tu Bohem políbená země.

Hana Čertková nyní bydlí v Jaronicích na Českobudějovicku, narodila se ve Valticích, dlouho žila ve Znojmě.

Původně ekonomka se stala sochařkou a majitelkou penzionu, má dvě dcery a dva vnuky.

Na jihu Čech jste ale nežila vždy…

Jsem ze Znojma. V Jaronicích žiji čtyři roky, v jižních Čechách sedm let. Odsud pocházel otec mé mladší dcery. Byl to pro mě hodně zásadní krok, když jsme se přestěhovali za ním. Líbila se mi ale tady příroda. A moje matka i otec odtud pochází. I když já jsem to tu v dětství neznala. Narodila jsem se na Moravě. Ale povedlo se mi tady stát na vlastních nohách a jsem za to moc ráda.

V Jaronicích jste nezůstala jen jako sochařka, máte zde penzion…

To spolu přímo souvisí. Zůstala jsem proto, že se mi podařilo koupit statek s velkým pozemkem. Penzion je v podkroví statku, zhruba pro dvacet pět lidí, deset pokojů. Kuchyně, koupelny, to bylo první, co jsem tady udělala. Díky tomu si mohu dovolit tvořit, tvorba sama vás dnes neuživí. Teď tu ubytovávám ukrajinské ženy s dětmi, žijeme tu spolu v ženské symbióze.

Jak to předělávání statku šlo?

Rok trvalo, než jsem to vybudovala. Muselo se udělat všechno, terénní úpravy, parkoviště, fasáda, aby to fungovalo. Ale teď jsem penzion pro turisty uzavřela. Do budoucna bych tu chtěla dělat také workshopy, pro ženy, nabídnout jim, aby si vyzkoušely práci se dřevem. Aby měla žena prostor, kde se naučit, jak si udělat truhlík ze dřeva. Teď jsem pro to vytvořila vzory amfory, talíře.

Už s tím máte nějakou zkušenost?

Mám zkušenost ze Znojma. Tam jsem vedla ateliér. Měla jsem pětiletou holčičku, brala jsem ji tam se sebou a měla výčitky svědomí, že ji tam tahám. Já ale mohla tvořit a ona si tam pracovala na svém. A k mému obrovskému překvapení za mnou přišly maminky a chtěly pro své děti to samé. Navíc mám zkušenost, že pokud si někdo poradí s dětmi, poradí si i s dospělými.

Chystáte teď nějakou sochařskou novinku?

Zkouším poprvé kámen. Dřevo už jsem si osahala a teď s kolegou Martinem Králem chystáme soubor návrhů. Já mám jeden v práci. Kámen to je číslo jedna, to je meta pro sochaře. Ale také je to pro mě takové novum. Úplně aktuálně připravuji modely dřevěných letadélek pro vnuky. Jsou jim čtyři a tři roky, musí to být úměrné jejich věku, aby si to mohli sestavit. Věnuji se tomu pět dní, deset hodin denně. Je to poměrně velké a dcera se hrozí, kam to dají. Ale modely mají ocínované vrtule, šroubovací kolečka, těším se na to, jak to budeme dávat dohromady. Dělali jsme už spolu budku, byli šikovní, musím je pochválit.

V Jaronicích už se na návsi lze podívat na jinou vaši práci, na betlém, do něhož přispěl i Martin Král. Tenhle betlém ale není dubový…

Byl to takový spontánní nápad. Byl k dispozici topol, dřevo na řezbařinu šílené, ale nakonec se to povedlo. Betlém oceňují sousedé ve vesnici a obecní úřad nám dal peníze na přístřešek nad postavami. Plus vznikla zvonička a řekla bych, že to lidi stmelilo. Určitě budu dělat dál do dřeva a chtěla bych do betléma v Jaronicích postupně přidávat další figury.

A promítne se nějak řezbařina i ve vaší domácnosti?

Mě sochařina pustila i do věcí technických, na které se někdy díváme, že je to strašná záludnost. Ale sochařina mě naučila, že si dokážu udělat obklady, položit dlažbu, všechno sama. Jakmile jednou sáhnete jako řemeslník na materiál, všechno je pak podobné. Teď si dělám pracovní dubové desky do kuchyně. U mě má dílnu kamarád na restaurování nábytku. Dělám to u něj, takže je výhoda, když se mi stroj zasekne, tak mi pomůže.

Kuchyň děláte celou novou?

Ne. Jsem sběratel, posbírala jsem starý kredenc, ložnici, na internetu, co nikdo nechtěl. Mám ráda, když si něco vyrobím, něco předělám, něco doplním. A nejsem také typ pro přímé linie. Řemeslníkům říkám: „Ve vratech odevzdáte vodováhy, tady je všechno intuitivní“. Hmota si ukáže, co chce ona, ne, co chcete vy. Nemám ráda, když se lidé snaží vnucovat hmotě svou vůli, pak máme domy všichni úplně stejné, jako podle šablony.

Jste sochařka vzděláním?

Původním vzděláním jsem ekonomka. Sochařinou jsem se začala zabývat až ve čtyřiceti. Teď je mi padesát dva a jsem hodně pyšná na to, že jsem vystoupila z toho vlaku. Dělala jsem do realit, měla jsem makléřskou pojišťovací společnost. Ale když jsem zřizovala penzion, tak jsem šla do hypotéky, zadarmo to nebylo a není, ale nelituji. To, za co by se měly utrácet peníze, je svoboda. Nic jiného za to nestojí.