Jako malý kluk oslavoval císařpána Franze Josefa a vítal v Táboře T. G. Masaryka, později už jako soudce zažil nacistické obsazení jihočeského pohraničí a strachoval se před udavači v protektorátě. A také znal ty, kteří v 50. letech nechávali popravovat nevinně odsouzené. Soudce Zdeněk Žemlička, kterému koncem roku bylo 102 let, nastoupil ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích již v roce 1932 a s nucenými přestávkami soudil až do svých osmdesáti let.

Vítal Masaryka
Jaké mám vzpomínky na dětství? Představte si, že jsem jako sedmiletý kluk recitoval oslavnou básničku při narozeninách císařpána Františka Josefa. V roce 1915 mu bylo 85 let. Tehdá se po celém mocnářství konaly ohromné slavnosti. Bydleli jsme v Litomyšli, kde můj otec pracoval u soudu. Je tam nádherný Národní dům, kde byla mohutná slavnost. Tenkrát vybrali jednoho žáčka, který oslavy zahájí básničkou, a to jsem byl já.
Musel jsem křičet, abych byl slyšet až na zadní balkony. Učitelka za plentou mě vystrčila ven, poklonil jsem se a hlasitě spustil: Let šedesát a sedm již náš císař pán dnes vládne, tak síly jaré jako květ, jenž nikdy neuvadne…

A ještě to bylo dál, ale to už neumím. Když jsem básničku odříkal, lidi začali pleskat. Lekl jsem se a utekl za plentu. Učitelka mě ale popadla a vrátila zpátky na pódium, kde se se mnou začala klanět. Lidé mi házeli pytlíky s bonbonama, jeden jsem popadl, učitelka další, a běžel jsem pryč.
Císař pán umřel rok nato. Kluci ze školy se mně pak smáli: Hele, tys říkal, že nikdy neuvadne, a on uvadl! Mocnářství už bylo na rozpadnutí.
Krásnou vzpomínku mám i na prezidenta Masaryka. Masaryk přijel v roce 1918 do republiky a vystoupil z vlaku v Táboře, kde jsme tehdy bydleli. Byla tam celá táborská honorace, všichni v cilindrech. Přešel peron a venku na něj čekal kočár s dvojspřežením, že pojede na náměstí. Tam měl mít nějakou řeč.

Viděl jsem ho nastupovat do kočáru. Študáci z gymnázia vypřáhli kobyly a sami Masaryka odtáhli na náměstí. My desetiletí kluci jsme letěli za vozem, že ho budeme tlačit. Vzpomínám si, že jsem běžel za Masarykem až k tabákové továrně.
Dnes je na táborském nádraží cedule, která jeho návštěvu připomíná. Je tam napsáno, že tenkrát řekl: Tábor je náš program. Jenže to neřekl na nádraží, ale až na náměstí, kde u Žižkova pomníku vystoupil na dřevěném pódiu. Dotáhli ho tam študenti zapřažení do kočáru. Už není nikdo, kdo by si to jako já pamatoval. Nejhorší je, že už mi to nikdo nedosvědčí.

Pak jsem zažil prezidenta Masaryka v pražské koleji, kam jsem nastoupil v roce 1927. Byla postavena asi jenom rok předtím. Chodil tam k nám pěšky někdy na návštěvu. Říkal nám, že zase utekl lidem, kteří ho hlídali. Přišel do jídelny a byl s námi třeba půl hodiny. Pak se rozloučil a řekl nám: Študujte, študenti, protože potřebujeme novou inteligenci. Kolikrát jsem ho v Praze viděl, jak chodil pěšky.

Soudce v pohraničí
Stal jsem se soudcem stejně jako můj otec. Začínal jsem u soudu v Českých Budějovicích v roce 1932, takže to už je hezky daleko. V Českých Budějovicích jsem se vyučil soudcem. Tenkrát se člověk tři čtyři roky učil na soudcovskou zkoušku. Bylo nás patnáct. Jeden ze spolužáků byl i Urválek, pak dělal prokurátora. Začínal se mnou v Budějovicích. Koho by napadlo, že pak bude sedět nahoře a že odsoudí třeba Slánského… Dnes pan prezident jmenuje čtyřicet soudců a oni jdou a už soudí. My jsme nemohli. Kdo přišel z práv k soudu, byl úplný blbec, který nic neví a musí se od začátku učit.
Měl jsem na starosti civilní referát. Potom mě jako soudce posílali ven – do Kaplice, do Veselí nad Lužnicí a také do Vimperku, kde jsem byl necelé dva roky. Tam jsem byl i v roce 1938, když přišel Hitler a zabral pohraničí.

Vzpomínám si, jak za mnou na podzim přišel pan rada Oberhoffner, výborný soudce a nóbl pán, a kamarádsky mi povídá: Hele, kolegáčku, je špatná doba. Nesouhlasím s tím, co dělají ti punčocháři. My jsme tady jiní Němci, my jsme Bavoráci. Smrdí to tady a bude hůř. Jeďte radši už dneska pryč. Bydlel jsem tenkrát nahoře v záložně. Než jsem přišel k vozu, který měl českou značku, byl už poplivaný. Ulicemi chodili němečtí kluci s bubínky a bubnovali. Bylo zle. Jako Čech jsem si tam nebyl jistý životem. Zažil jsem, když se zabíralo území pro Němce. Pak jsem zase zažil opak, když se po válce zabíralo pro Čechy.

Pošumavští Němci ale nesouhlasili s tím, co dělali nacisté a Hitler. Prezident Beneš pak proto neudělal dobře, když je po válce všechny vyhnal.
Rada Oberhoffner nesouhlasil s Hitlerem a mnohokrát mi to i říkal. Když pak po válce přišel rozkaz, musel on i jeho milostpaní odejít z Československa. Všechno ve Vimperku musel nechat – bydlel v přepychové vile. Dostal na záda batoh a musel do Pasova.

Tenkrát před válkou jsme ve Vimperku byli u soudu dva Češi a museli jsme oba pryč. Tak jsme šli do Volyně.
V Pošumaví žili před válkou společně Češi a Němci a vycházeli spolu dobře . Měli jsme výborný vztah, zdravili jsme se Grüss Gott. Lidé obdělávali svá kamenitá políčka, která byla na vršku. Němci byli hodní a poctiví.

Nás, co jsme uměli německy, dávali do pohraničí, kde se ovšem mluvilo dialektem. Já mu nerozuměl a oni zase nerozuměli normální němčině. Tenkrát se u soudu brali lidé do přísahy. Přísaha musela mít zákonnou formuli, česky zněla: Přísahám Bohu všemohoucímu a vševědoucímu přísahu čistou, že na všechny otázky, které mě soudem kladeny budou, vypovím pouhou a čistou pravdu a nic jiného než pravdu. Tak mě dopomáhej Bůh…
Tahle formule byla i v němčině a člověk ji u soudu musel odříkat. Jenže oni mluvili jenom tím svým dialektem, takže s tím byl problém.

Plno udavačů
Soudci za první republiky byli neodvislí, nesesaditelní a nepřesaditelní. Mohl soudit třeba do devadesáti let a jeden také v Táboře tak dlouho sloužil. V Českých Budějovicích byl předsedou krajského soudu doktor Jan Sazyma. Byl to vynikající trestní referent, předseda trestního senátu. Seděl nahoře, co je ta věžička, takže měl kulatou kancelář. Jednou k němu přišel gestapák, o něčem se bavili a Sazyma mu říká: Bylo to v Böhmische Budweis. Gestapák na to: Jakýpak Bömische? Jenom Budweis! Sazyma byl velký národovec a ukazoval mu, že na razítku je napsáno Böhmische Budweis. Gestapák mu řekl, aby šel s ním. Dole ho pak odstřelil a nechal ho tam ležet. Dneska tam má pamětní desku.

Za války to bylo strašné. Působil jsem ve Volyni, kde byl okresní soud. Potkali jsme se na ulici s advokátem a povídali si, jak spojenecká armáda postupuje v Africe. Když jsme se loučili, tak jsme si museli říct, o čem jsme jako mluvili. Protože druhý den za mnou přišli k soudu a spustili: Vy jste včera mluvil na rohu s doktorem Krausem. O čem jste se tak dlouho bavili? Řekl jsem o čem a oni pak šli i za ním. Kdyby Kraus řekl něco jiného než já, tak mě odstřelili. Byla to hrozná doba.

Za války bylo ve Volyni hodně udání. Češi byli potvory, udávali jeden druhého. Naštěstí tam byl německý lékárník který udání zadržoval a dával je do kufru. Kdyby všechno vybalil, tak byla půl Volyně pověšená. Přišlo i udání na soud. Gestapáci přijeli z Klatov a vzali s sebou celý soud kromě čtyřh lidí, byl jsem mezi nimi. Měl jsem pak ve Volyni hrozné postavení, že mě nezavřeli.

Čeští lidé měli jeden na druhého vztek, a tak ho udali. Udání byla třeba na to, že někdo mele načerno mouku nebo že byla načerno zabijačka. Kdo tohle dělal, riskoval existenci svou a celé rodiny. Jednou jsem jel domů s kočárem, kluk měl pod peřinou pytlík mouky. Přitočil se ke mně Němec a já trnul hrůzou, aby se dítě neodkopalo. Mohli mě za to zabít.

Za války se měli nejhůř Židé. Měli hrozné postavení, já se divím, že to snášeli. V Táboře jsem znal hodně Židů. Nesměli chodit ani po chodníku nebo do hospody. Nejhorší to bylo, když odstřelili Heydricha. Denně popravovali na táborském popravišti za kasárnami desítky lidí za schvalování atentátu.
Ve Volyni ke mně tenkrát jako mladý soudce nastoupil nějaký doktor Klos. Chodil k nám domů jako kamarád. Pak se v únoru 1948 otočil. Já byl od soudu vyhozený, zatímco on šel z pomocného soudce ve Volyni dělat šéfa kabinetu ministra spravedlnosti. A dělal tam psí kusy, měl na starosti třeba proces s Miladou Horákovou.

Rok 1948 byl strašný. Vznikaly akční výbory, které měly neomezenou moc. Jednou jsem odsoudil zloděje, dal mu plnou sazbu, což jsem chybil. Ten člověk se pak totiž stal předsedou akčního výboru. Hned dva dni po únoru jsem musel okamžitě opustit soud. Byl jsem jako prašivá ovce. Dva roky jsem se flákal, nedostával plat, nedali mi ani výchovné na děti. Byl jsem vyakčněný právník a nikdo mě nechtěl. Justice pro mě nebyla. Potom manželka vyprosila pardon u doktora Klose, který u mě začínal ve Volyni. Tenkrát to byl slušný kluk, potom se změnil. Dřív u nás doma býval často, jedl buchty. Napsal mi, že mám dobrý poměr k lidově demokratickému zřízení, a tak mě vzali jako právníka do národního podniku Kovomat. Nakonec jsem se tam tak špatně neměl, jezdil jsem po všech soudech za podnik po celém Československu.

Když pak v 60. letech přišel Dubček, pozval si nás, co jsme byli po únoru 1948 vyhození od soudu. Mohli jsme si pak vybrat, kam nastoupíme, a já si vybral Prahu 10. Tam jsem dosloužil až do svých osmdesáti let, nakonec jsem byl i předsedou senátu.

Jak dlouho ještě?
Nedávno jsem byl v třeboňských lázních Aurora. Lékařka mi řekla: Takového pacienta jsem ještě neviděla – aby mu to myslelo a aby chodil. Cvičím si paměť tím, že koukám na starou fotku nás absolventů a opakuji si jména: Babel, Beneš… Někdy si nemůžu vzpomenout, tak vezmu almanach a jména tam najdu. Někdy je mi blbě, že si pak říkám: Vždyť už tady nemůžeš být, to je vyloučené… nebo jak dlouho ještě?

Žijeme v ateistické společnosti. Chodí mi sem známá paní, které teď vzali dvě třetiny invalidního důchodu, a já vím, jak je těžce nemocná. Teď tady budou předělávat parčík a má to stát desítky milionů. Nevím, kdo to vymyslel, ale je to zločin a nechal bych ho pověsit. Taková akce v době, kdy se šetří a lidem berou invalidní důchody.

V životě mi pomáhá víra. Život je těžký, když máte všelijaké potíže, a víra v Boha vás podrží. Jak se píše v bibli: Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl nepřipadlo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.
Současnému světu už někdy moc nerozumím. Lidé by měli být pokorní, ale pokora dnes neexistuje, jenom pýcha. A to není dobře.


Zdeněk Žemlička: Narodil se 24. prosince 1908 v Kolíně v rodině soudce. Vystudoval v Praze práva, začal působit jako soudce v Č. Budějovicích v roce 1932. Později působil ve Vimperku nebo ve Volyni. Po únoru 1948 byl od soudu vyhozen, později působil jako podnikový právník v n. p. Kovomat. Žije střídavě v Praze a na chatě u Pelhřimova.