České Budějovice – Minulý měsíc jsme se naposledy rozloučili s legendárním českobudějovickým hokejovým bekem Antonínem Španingerem, který zemřel ve věku 83 let. Přinášíme část rozhovoru, který jsme chystali k šedesátému výročí vykonstruovaného politického procesu s hokejovými reprezentanty.

Ke kanonýrům

Narukoval jsem v roce 1948 do Budějic ke kanonýrům na Pražské, kde ještě tenkrát byli i koně. Týden nás honili na cvičáku, museli jsme běhat i pod koňmi.

Řekl jsem si: Tak to tedy ne. Přišel jsem na marodku a povídám doktorovi, že mám něco s kotníkem, i když to nebyla pravda. Poslal mě do vojenské nemocnice, kde jsem měl známého lékaře. Dal mi hned nohu do sádry a já přišel zpátky na marodku.

Později mé jméno nahlásili do Prahy, že jsem fotbalista. ATK Praha tehdy sbíral sportovce. Měl už jsem vyfasovanou plnou polní, tak jsem ji zase odevzdal do skladu.

Druhý den ráno jsme odjížděli do Prahy. Dostali jsme se do Malé Chuchle, kde bydleli sportovci. Byly to nějaké bývalé lázně. Stráže nikde, všichni lítali v teplákách, v kuchyni vařily ženské. Říkám si: Tohle je nějaká vojna?

Po obědě slyším na chodbě hlas Zdeňka Ujčíka, že hokejisté odlétají ve čtyři hodiny do Budějic. Jdu za ním, že jsem taky hokejista, i když jsem tam přišel jako fotbalista. Ale věřil jsem si. Když jsme totiž v zimě skončili fotbal, hráli jsme pak i hokej.

Na měsíc jsme tedy odjeli do Budějic. Nějaký poručík Pavlík mi říká: Hele, seš z Budějic, tak budeš spát doma. Ostatní spali ve vojenské nemocnici. A večer jsem byl zase doma.

Hrál jsem ve čtvrtém útoku. Po měsíci mě vybrali do hokejového mužstva a vrátili jsme se do Prahy. Kdyby mě tenkrát nevybrali, šel bych asi vojančit někam do pohraničí.

Utvořil se tehdy první manšaft ATK, který hned zařadili do ligy bez kvalifikace. Když začala liga, řekli mi, že mám postavu, abych hrál beka. A od té doby jsem ho hrál pořád.

Útěk z hospody

V roce 1950 jsme měli odjet na mistrovství světa do Londýna obhajovat zlato. Měli jsme soustředění na Kladně a odtud nás odvezli na letiště. Věci jsme už měli v letadle, které bylo nastartované, jenže pořád nic. Pak přišli s tím, že rozhlasoví reportéři nedostali víza. Pravda to ale nebyla. Zároveň jsme se dozvěděli, že se nikam nepojede.

Zrovna v té době se narodil Jirkovi Macelisovi syn. Povídá: Kluci, půjdeme to oslavit do Zlaté hospůdky za Národním divadlem. Tu měl Mojmír Ujčík, brácha Zdeňka Ujčíka. Řekl jsem: Tak dobře. Odnesl jsem si věci na zimák, kde jsme my vojáci měli šatnu.

Potkal jsem nějakého Jirsu, hrál za dvojku ATK, který pak šel se mnou. Přišli jsme do Zlaté hospůdky, vejdu dovnitř a vidím tam sedět dva chlapy. Povídám Jirsovi: Heleď, mně se to nelíbí, jdi do kasáren. Tak odešel.

Kluci odtud volali do rozhlasu co a jak. Za výčepem byla velká místnost, kde jsem pouštěl hudbu z gramofonu.

Ti dva muži se pak v jednu chvíli zvedli a odešli. Za chvíli slyším rachot z ulice, do hospody vrazili ti dva zpátky a s nimi ještě další lidi. Ukazovali na nás a říkali: Ty a ty a ty půjdete s námi! Jenže Zlaťák – brankář Zlatko Červený z Budějic si stoupl a dal jednomu facáka. Všiml jsem si ještě, jak útočník Čeněk Pícha někam zmizel.

Když jsem viděl ten frmol, utekl jsem přes kuchyni na dvůr a po schodech na pavlač. Jedním bytem jsem pak vyskočil na střechu a odtud uviděl přikrčeného Čeňka. Oba jsme se dostali ven.

Šel jsem si pak pro věci a odjel do Budějic. Protože jsem byl voják, druhý den jsem musel zase zpátky do Prahy. Přišel jsem na trénink a kluci hned za mnou přijeli do rohu kluziště. Uteč – říkali mi – hledají tě. Říkal jsem si: Kam bych měl utéct? V životě jsem se nezajímal, kudy utéct do ciziny.

Šel jsem tedy do kasáren na Strahově a tam jsem se nahlásil. Svlékl jsem se a trénoval s klukama fotbal. Jenže pak pro mě přijel tatraplán modrý jako obloha. Nasedl jsem a jeli jsme dolů ze Strahova. Věděl jsem, že jedeme do garnisonu, do vojenské věznice.

Vrabec v hrsti

Přijeli jsme, tam vojáci s automaty, otevřeli vrata, veliký dvůr a přes dvůr takový domeček. Povídám: Doufám, že mě tady nenecháte.

Vždyť jsi přece nic neudělal, říká jeden. Tam mě předhodili tomu gestapákovi Perglovi, říkali jsme mu Suchá Lípa.

Začal jsem s ním mluvit, ale povídá: Drž hubu, tady se šeptá. A pink, už jsem ji měl. Musel jsem se svléknout, aby mě prohlédl, přitom mi sebral všechny peníze.

Když jem se oblékl, zase jsem promluvil. A už jsem dostal druhou. Pak mě odvedl do prvního poschodí, otevřel dveře, nakopl mě a já se ocitl v cele s mřížemi. Byl jsem třiadvacetiletý kluk a říkal si, co se vlastně děje?

Týden se mnou nic nedělali. Jídlo bylo hrozné. Pak mě vozili k výslechu. Vyšetřovatel mi dal papír a řekl: Napiš všechno, jak to bylo, a odešel s tím, že za hodinu přijde.

Napsal jsem jenom jedno slovo. Když přišel a podíval se na prázdný papír, řekl: Tak za tohle už máš dva roky.

Odvezli mě zpátky, ale on už dal mezitím echo, že jsem nevypovídal. Na cele jsem si musel vyklidit palandu a ostatní věci, zůstalo mi akorát vědro na potřebu. Musel jsem pak chodit kolem dokola cely, ve dne v noci, tři dny a tři noci bez spánku a bez jídla.

Pak jsem si všechno zase nanosil dovnitř, večerka byla v devět hodin a já zalehl. Nějaká šarže s vojákem kontrolovala mříže, jestli jsem je nepřekousl. Dělal jsem, že spím. Ten má dost, řekli tenkrát.

V Domečku se nedalo vydržet. Týrali vás, nesměl jste spát a musel jste chodit nebo dělat dřepy. Kdybych neměl fyzičku ze sportu, nezvládl bych to.

Celé dny jsme byli bez jídla. Měl jsem v okně mříž a přes ni síto, ve kterém byla díra. Jednou mi tam vletěl vrabčák. Kdybych ho tenkrát chytil, snědl bych ho i s peřím, jaký jsem měl hlad. Jenže jsem ho nemohl čapnout a uletěl mi. Dneska se tomu člověk směje, ale když máte hlad, uděláte všechno.

Dali mi tam do cely i nějakého majora. Spali jsme na jedné posteli a nesměli spolu mluvit, tak jsme si v noci špitali.

Pak nás hokejisty odlifrovali na Pankrác, vezli nás tenkrát s kamarádem Gustou Bubníkem.

Na Pankráci jsem se cítil jako v ráji při srovnání s vojenskou věznicí. Přišel jsem hladový na pankráckou celu, kde bylo pět lidí, zrovna byl oběd. Dali mi jídlo, a než se ti druzí do toho pustili, už jsem měl oběd v sobě. Koukali na mě, pak přestali jíst a všechno mi dali.

Byli jsme tam zrovna v době, kdy popravili Miladu Horákovou. Tenkrát zabílili okna, ale když jsem šel k doktorovi, viděl jsem na dvoře šibenici a háky. Bylo to otřesné.

Trest kvůli Rusům?

Dodnes nevím, proč nás tehdy zavřeli. Mně řekli, že jsem jako voják nechal urážet svého velitele, asi mysleli prezidenta. Ale že by v Londýně chtěli někteří zůstat, a proto nás pozavírali, to nevím.

Byli tam hráči LTC Praha a reprezentanti Roziňák, Zábrodský a Konopásek, kteří jezdili pořád ven. Zábrodský přitom nedostal vůbec nic. To nemůžu pochopit, proč někdo byl potrestaný a jiný ne.

Nemohli jsme ani spolu mluvit, nevěděli jsme, z čeho jsme obvinění.

Říkalo se, že nás zavřeli proto, aby Rusové neměli na mistrovství světa konkurenci. Náš manšaft byl tehdy nejsilnější, co existoval. Chtěli jsme vyhrát. Naše šestka vojáků tím žila. Ale všechny nás zavřeli. V šestce jsme byli brankář Pepík Jirků, Přemek Hainý, já, Vovka Kobranov, Gusta Bubník a Pepík Stock. Ligu jsme odehráli prakticky jenom my a vyhráli jsme mistrovství republiky.

Hrál jsem celý zápas bez střídání. Když dneska vidím, že jdou kluci za pár vteřin ven, tak si říkám, jak je to možné. Mne tenkrát nemohli dostat z ledu.

Ale říkají, že dneska je hokej rychlejší…

Po propuštění nás s Pepíkem Stockem odvezli na Strahov. Protože ale v ATK nesměli být kriminálníci, poslali nás zpátky ke svým útvarům. Mě do Budějic.

Musel jsem pak nasluhovat, tak mě poslali k PTP do Komárna. Odtud pak na stavbu do Plaveckého Podhradí a později do Trenčína.

Spali jsme v místnosti bývalého statku. Dali jsme si s Pepíkem Stocků kavalce vedle sebe jako manželský postele.

Chodili jsme stavět sídliště. Nikdo s námi nechtěl ze začátku dělat, protože prý jako hokejisti neumíme vzít za práci. Když jsme dělali beton, oháněl jsem se lopatou tak, že koukali jako blázni.

Musel jsem makat, abych měl sílu, až se vrátím a začnu hrát. Bylo to místo tréninku.

Po propuštění jsem se vrátil zpátky do Budějic. Lidé tady na mě plivali a nadávali: Ty kriminálníku! Já na to koukal, jak je to možné, vždyť jsem přece nic neudělal. Ale nechci o tom mluvit, protože ti lidé tady ještě stále žijí.

Pak jsme ještě hráli hokej. S některými hráči jsem se sešel, hrál jsem proti Roziňákovi, Konopáskovi nebo Zábrodskému. Dodneška jsem s Gustou Bubníkem. Setkáváme se, telefonujeme si.

Někteří nemohli hned hrát ligu, do reprezentace už vůbec nesměli. Byl jsem jediný, kdo si pak za nároďák zahrál.

Povolali mě také do Cortiny na zimní olympiádu 1956.

Už jsem měl ušitý oblek, jenže pak mi zavolali: Ty jet nemůžeš, musí jet úderníci. Tak jsem jel s béčkem do Švédska a měl jsem se jak prase v žitě.

Budeš litovat…

Snažili se mě přimět ke spolupráci. Jednou jsem šel navštívit známou, která marodila. Když jsem vyšel ven, po straně stálo černé auto. Rozjelo se a zastavilo u mě. Vylezli dva mladíci, abych nastoupil, že pojedu s nimi.

Zavázali mi v autě oči a vozili mě asi půl hodiny po městě. Pak jsme přijeli do Lannovky a zajeli na dvůr. Na hlavu mi ještě narazili buřinu a odvedli do místnosti. Tam mi vše sundali z očí a abych počkal, že za mnou jede někdo z Prahy.

Seděl jsem tam hodinu, dvě, občas na mě koukli. Pak přišel nějaký chlapík, sedl si proti mně a začal se bavit, jestli chci reprezentovat.

Říkám: Kdo by nechtěl reprezentovat republiku?

Tak heleď, budeš nám říkat, kdo co kde povídal a kdo se kde venku s kým stýká. Koukám na něj a povídám mu: To snad nemyslíte vážně?

Povídá mi: Podívej, takových jako ty, je. A dostaneš se všude. Dumám a nakonec povídám: Heleďte, já svoji čest neprodám, já to dělat nebudu. Řekl mi: Budeš toho litovat. A vyhodil mě.

Pak už jsem se také nikam nedostal. Když trénoval Farda, pozvali mě do Pardubic na soustředění nároďáku. Trénoval jsem v první pětce, válel jsem. Jenže druhý den jsem vypadl a byl jenom do počtu. Pak už pro mě místo v manšaftu nebylo.

Odjeli jsme do Prahy do hotelu kousek od zimáku u Vltavy. Povídám mu, aby mi dal samotný pokoj, jestli má. Věděl jsem, že už jsem v pytli. Samotný pokoj mi dal. O půlnoci někdo klepe na dveře, a on to Farda. Sedl si mi na postel, sedí a nic neříká. Já mu povídám: Já vím, já vím, já nesmím reprezentovat…

Farda povídá: Máš pravdu. Nesmíš reprezentovat Československou republiku.

To byl důsledek toho, jak jsem byl na Lannovce. Řekl mi, že toho budu litovat…

Jiný přístup

Hokej jsem hrál v Budějicích dost dlouho. Když jsem skončil, šel jsem ještě hrát za Krumlov jako hrající trenér. Pak jsme si my staří udělali partičku na Včelné a hráli krajský přebor. Byla to zábava. Jednou jsme přijeli do Vimperka hrát proti vojákům. Přišel jeden a povídá: Dědo, nech nás dát góla…

Vystřídal jsem různá zaměstnání, která neměla s hokejem nic společného. Nikdo mi už nepřipomínal, že jsem byl zavřený. Protože se ale člověk nezapletl s komunisty, měl s prací potíž.

Byl jsem vedoucí sodovkárny. Jeden komunista přišel vždycky za mnou do kanceláře a poslouchal, co si s návštěvami povídám. Pak už mě to přestalo bavit, jednou jsem ho chytil za zadek a vyhodil. Zanedlouho vyhodili ze sodovkárny mě.

Později jsem brousil brusle, dělal klíče v Jihokovu a odtud jsem šel do důchodu.

Když teď chodím na ligu, říkám si, že za nás byl jiný přístup. My jsme hráli za Černou věž. Ale spočítejte, kolik je dnes v týmu Budějičáků. Myslím si, že každý čeká, kde mu dají víc. To potom nemá se sportem nic společného.

Když na hru kolikrát člověk kouká, diví se, co na ledě odevzdávají. Doma můžete prohrát, ale nemůžete zápas odevzdat. Nevím, co za to hokejistí dnes mají, ani mě to nezajímá. Ale je to jejich zaměstnání.

Dělal jsem v sodovkárně a někdy ani neměl ani čas na trénink, protože jsem se musel své práci pořádně věnovat. A pak jsem na hokeji také musel odevzdat úplně všechno a nemohl ho flákat.

Vzpomínám si, jak mě lákali, abych šel hrát jinam, třeba do Rudé hvězdy Brno.

Ale kdepak, nešel jsem nikam. Jak říkám: Hráli jsme za Černou věž.

Antonín Španinger: Narodil se 26. 5. 1926 v Přísečné u Č. Krumlova. Se sportem začal v dresu Slavoje ČB. Později hrál fotbal i hokej za Meteor. V roce 1948 narukoval do ATK Praha jako fotbalista, ale začal hrát hokej. V letech 1949–50 vyhrál titul. V roce 1950 měl odletět na MS do Londýna, ale hokejisty zatkli a odsoudili do vězení v procesu Modrý a spol. Španinger dostal osm měsíců. Po propuštění nastoupil k PTP. Hokej hrál v Č. Budějovicích v dresu SKP, přejmenovaném na Slavoj. V letech 1955–56 sehrál dvě utkání za áčko ve Švédsku. Působil i v píseckém Spartaku a hrál za Včelnou krajský přebor. Za krumlovský Slavoj hrál i fotbal. V celostátní hokejové lize sehrál během třinácti sezon 192 zápasů a dal 45 gólů. Zemřel 4. ledna 2010 v Č. Budějovicích.