Na gestapu v ČB

V roce 1942 jsme šli spolu na svátek Všech svatých na hřbitov a při této příležitosti mi Jeník řekl, že gestapo zatklo Tondu Přibyla z Habří. Tak jsme došli k názoru, že na nás dříve nebo později také dojde řada. V lednu 1943 potom gestapo zatklo Jardu Antropiuse z Lipí někde v Německu a Františka Šturmu, který dělal v Hardtmutce v Budějovicích a který nám přinášel výtisky Rudého práva. Ty jsme pak příležitostně předávali různým známým.

Přišel čtvrtý březen roku 1943 a došla řada i na nás dva. Jeníka odvezlo gestapo z Lipí a mě přivezli ze Strakonické zbrojovky, kde jsem byl zaměstnán. Do té doby jsme o sobě nevěděli a až asi třetí den po zatčení mě vedli k výslechu a na chodbě seděl Jeník celý bledý. Byli jsme překvapeni a jenom jsme se po sobě podívali, ale promluvit jsme spolu nemohli.

Já jsem byl u výslechu dvakrát. Vždy to bylo za pomoci pendreků, po třetí už jen zapisovali, neboť zakrátko jsme jeli do Terezína. Jak to měl s výslechy Jeník, nevím, ale nejspíše tak jako já. U výslechů byli vždy dva gestapáci. Jeden byl Neubauer z Homol, který Lipí dobře znal. Ten druhý byl odněkud z Prahy. Při výsleších jsme každý byl na samotce a pak nás dali na pár dní do společné cely, odkud nás několikrát odvezli na Střelecký ostrov pracovat s ostatními civilisty. Mezi nimi byl Šmajda, muzikant z Dubného, který nám na záchodech nechal několikrát kus chleba. Když jsme se pak vrátili domů, tak jsme mu poděkovali a už s úsměvem na to vzpomínali. Z Lipí nás zatkli osm mužů a jednu ženu Marii Šturmovou (později Traplovou).

Terezín

Osmého dubna nás, asi třicet mužů, odvedli na vlakové nádraží, kde nás dali do osobního vagonu s patřičnou SS stráží a odvezli do Terezína. Zde nás ihned po příjezdu SSmani prohledali. Každý jsme při tom obdrželi pořádnou facku na uvítanou. S Jeníkem jsme se pořád drželi pohromadě.

Po ubytování druhý den nás hnali na nádraží a jeli jsme do Litoměřic na nádraží vyměňovat koleje a švelery (pražce). K obědu nám vozili z Terezína spařený tuřín jako polévku. My jsme to s Jeníkem snědli. Kdo to nemohl sníst, tak to zahrabal do drobného uhlí. Němečtí civilní zaměstnanci se nám smáli a pozorovali, kdo to nesnědl. Pak upozornili stráž. Ta nařídila nášup a ten člověk to musel před jejich zraky sníst. Tohle trvalo do 21. dubna 1943.

Cesta do Osvětimi

Dvaadvacátého dubna nás odvedli do Bohušovic na nádraží. To už nás bylo asi tři sta. Náš přechod na nádraží sledovaly desítky a desítky lidí z Bohušovic a okolí. Naložili nás asi po třiceti do krytých nákladních vagónů a hned jsme jeli směr Drážďany. Z Drážďan nás hned přesměrovali na východ.

Celou tu cestu jsme se dohadovali, kam vůbec jedeme, nikdo nám nic neřekl. Mezi námi kolovaly dohady, že jedeme na Ukrajinu obdělávat pole. V tu dobu Němci vozili z Ukrajiny celé vlaky černozemě do Německa. Další varianta byla, že jedeme do Osvětimi, o tom většina z nás věděla jen to, že v Osvětimi jsou solné doly a že se odtud nikdo nevrátí. To tvrdil i Jeník, který o těch poměrech v Osvětimi něco věděl. Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale naše úvahy, že jedeme na Ukrajinu převládaly. Po delší cestě jsme najednou zahlédli tabuli Osvětim.

Osvětim

Z nás žádný nepromluvil ani slovo, jak jsme byli překvapeni. Najednou vlak zastavil a my museli vystoupit na nějakou rampu a odtud nás hnali do koupelen. Cestou do koupelen na nás tamní vězni volali, abychom nepili vodu, že je velká epidemie tyfu. U koupelny stáli dva sudy eintopfu, které obsahovaly vlasy, špulky, špendlíky a spoustu jiných předmětů, které pocházely z balíčků řeckých židů. Jíst jsme to museli, protože jsme měli velký hlad po té dlouhé cestě.

Po osprchování a dezinfekci nás odvedli do zděných bloků, jak jsou vidět v televizi. Tam jsme obsadili patrové postele, s Jeníkem jsme byli pořád spolu. Druhý den ráno z nás udělali skupinu a šli jsme klusem ,,arbeit macht frei" na práci na nějakou velkou rampu. Před branou hrála kapela Proč bychom se netěšili a po pravé straně klečeli dva Poláci, kteří čekali na smrt, neboť utekli a byli chyceni. Museli jsme zastavit a povinně se na to dívat, jinak to SS trestalo. Utíkali ponejvíce Poláci, protože to tam znali.

Letmý pozdrav

Cestou na naše pracoviště jsme několikrát potkali komando žen, ve kterém byla i Marie Šturmová. Tak jsme ji alespoň úsměvem pozdravili. Na této železniční rampě jsme s Jeníkem vozili cihly, beton a hlínu, musela to být plná kolečka. Tak to trvalo do patnáctého června 1943. V neděli odpoledne bylo volno, tak jsme chodili s Jeníkem poslouchat koncert asi dvaceti muzikantů, převážně Čechů.

Javorzno

Patnáctého června 1943 SS vybralo asi padesát vězňů a odvezli nás do Javorzna, kde se stavěla ohromná elektrárna. Jeník zůstal v Osvětimi až do dvacátého srpna 1943, kdy jsme se znovu sešli.

V Javorznu se hloubilo koryto řeky. Bylo tam hodně Francouzů, Belgičanů, Rusů a židů. Strážní, kteří nás hlídali, si krátili chvíli tím, že když se někdo u lopaty narovnal, tak ho zavolali k sobě, začali ho bít pendrekem, až jim ten člověk bolestí začal utíkat, tak ho zastřelili, protože se prý pokusil o útěk. Spolu s Čechy to odnesly všechny národnosti, co tam byly. Eintopf vozili z Osvětimi a rozdávali ho předáci litrovou naběračkou, která nebyla plná, aby na ně hodně zbylo. Někteří Rusové se proti tomu bouřili, tak jim dal předák naběračkou do hlavy, až jim tekla krev do té polívky a ten člověk to snědl a ještě to vylízal špinavými prsty. Misku pak dostal další vězeň, protože misek bylo málo. Cestou domů ze staveniště jsme každý nesl dvě cihly, bylo to asi dva kilometry.

Dokončení příběhu vyjde v úterý 12. května v Českobudějovickém deníku