Do školy před kulometem

Mělo to být rande kdesi za Mokrým. Místo toho vpadl se spolužačkou do ruského ležení. „Hlídali příjezdové cesty, ale my měli svoji cestičku. A najednou všude okolo ruští vojáci. Nevím, kdo byl víc vykulený,“ líčí bezmála čtyřicet let starý zážitek Karel Janda.

Končil základní školu a vpád „spojeneckých vojsk“ vnímal do značné míry jako dobrodružství. I tehdejší děti ale přejímaly náladu dospělých. „Chodil jsem do školy v Dukelské ulici, hned vedle byl zapíchnutý obrněný transportér, týden jsme procházeli před kulometem. Tenkrát někdo přehodil cedule rozhlas a Základní devítiletá škola a vojáci lítali po škole a hledali vysílačku. A rozhlas vesele, no spíš smutně, vysílal dál. Naproti v parku viseli na stromech zrádci Indra, Kolder a Biľak. Tedy bohužel jen atrapy. Pak je někdo serval,“ vybavuje si tehdejší školák.

Úplně první vzpomínky na okupaci se vážou k Týnu nad Vltavou, kde trávil prázdniny u babičky. „Jednadvacátého srpna ráno šel bratránek pro rohlíky, vrátil se s prázdnou a že prý nás přepadli Rusové. Babička mu nevěřila a poslala nakupovat mě. Samoška na Malé Straně byla úplně obležená, lidi skupovali, co se dalo. Bylo jasné, že opravdu o něco jde. Pak jsme pustili rádio. Říkali tam, co se děje, radili, jak se chovat, že nemáme chodit do střetů,“ vypráví o osudném ránu Janda.

„Okupanti dorazili do Týna až den poté, naše armáda už měla konkrétní rozkazy a čeští vojáci zůstali v kasárnách. Pamatuji, jak starý most jen drnčel, jak po něm přejížděl jeden tank za druhým, Nový most ještě neměl zatěžkávací zkoušky. O ty se taky postarala vojenská technika, jak jeli na Budějovice, rozorali tam dlažební kostky.“

Zelené uniformy, samopaly, nepřístupné pohledy, tak na kdekoho nezvaní vojáci působili. „Nebyl na ně příjemný pohled, chodili jsme kolem nich s obavami. Nikdo se s nimi nebavil, jen se občas někdo pokusil jim vysvětlit, jak se věci mají, zeptat se, proč přijeli. My si o něco později povídali s mladým důstojníkem, když nás vyváděl z toho ležení, kam jsme přijeli na rande. Byl dost přepadlý, cítil pochybnosti, měl taky dvě děti a bál se, že je třeba vůbec neuvidí. Tak jsme ho, okupanta, uklidňovali, jako aby se nebál že to dobře dopadne,“ vzpomíná Janda na dobu před čtyřiceti lety.

Sověti prozkoumali terén pod rouškou cvičení

Mozaiku dokumentů a vzpomínek na Srpen 1968 obohatil čtenář Českobudějovického deníku Pavel Horák o postřehy někdejšího velitele Západního vojenského okruhu a člena historické komise Vojenského sdružení rehabilitovaných gen. por. Ing. Stanislava Procházky: „Výstrahou pro Československo mělo být červnové cvičení Šumava. V rámci přípravy na cvičení byla zásadní chyba velení armády, že byla Sovětům umožněna neomezená možnost provádět průzkum letišť a dislokaci některých našich jednotek.

Sovětské jednotky se po mnoha průtazích na počátku srpna z našeho území stáhly, aby se ve větším počtu vrátily zpět. Zůstaly u nás prvky spojení, průzkumu a sovětská agentura.

KGB aktivizovalo své spolupracovníky s jasnou instruktáží, že Sovětský svaz ve vhodnou dobu zakročí a zakroutí celému vývoji u nás krkem. Vysocí důstojníci a funkcionáři MV a naší armády byli napojováni na funkcionáře KSČ nesouhlasící s vývojem v zemi. Byla to kolaborantská spolupráce, základ zrady národních zájmů.

Zvací dopis opatřený podpisy: Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biĺak, členů komunistického vedení, které žádalo o vojenský zásah na záchranu socialismu v Československu, Brežněvovi na zasedání „Vašavské pětky 3. srpna v Bratislavě konspirativně předal na pánském záchodku tajemník Komunistické strany Ukrajiny Šelest.

18. srpna se intervenční vojska přesunula do výchozích prostorů. Naše velení o tom bylo zpravodajci informováno, avšak opatření žádná neprovedlo. To je opět zrada. Hodina H již byla určena.

20. srpna 1968 v odpoledních hodinách náš dopisovatel v Budapešti získal důvěrnou informaci, že maďarská vojska překročí 21. srpna československé hranice. Dubcek stejně jako Husák této informaci nevěřili.“