"Je to vyvrcholení naší celoroční práce. Pozvali jsme asi 80 zdravotně postižených lidí, kteří si sami nejsou schopni připravit tradiční oslavu Vánoc, a snažíme se, aby prožili opravdový Štědrý večer,“ vysvětlila Hana Vacovská, ředitelka úřadu Červeného kříže.

Všechny účastníky začali svážet na místo již odpoledne. Posloužilo k tomu pět sanitek. Po večeři, která se skládala z tradičního kapra a bramborového salátu, následovalo zpívání koled a štědrovečerní nadílka.

Oblastní spolek Českého červeného kříze takto těší postižené z Jihočeského kraje již šestnáct let. „Jsme už taková rodina a nedáme na tuto akci dopustit. Nás to mnoho nestojí a jim to přináší obrovskou radost. Někteří dokonce říkají, že na náš Štědrý večer půl roku vzpomínají a půl roku se na něj těší,“ komentovala Vacovská.

Všichni zúčastnění byli z předčasného Štedrého dne opravdu nadšeni. Více než samotná nadílka je ale potěšila především možnost setkat se a popovídat si se starými známými.

„Jsem tady každý rok a moc se mi to líbí. Nejlepší je, že potkám známé lidi, jako třeba bývalou kolegyni z práce, a můžeme si promluvit. Člověk přijde alespoň jednou za rok na jiné myšlenky,“ popsala osmašedesátiletá Alena Bendová, která žije v českobudějovickém domově pro seniory.

Naopak nováčkem u slavnostní tabule byla Anna Wostlová. „Jsem tady úplně poprvé, dcera mě k tomu přemluvila. Nejdřív jsem váhala, za celý rok jsem totiž téměř nevyšla z bytu, ale teď jsem ráda,“ řekla. Potěšilo ji také, že se večeře konala v restauraci, kde sama před třiceti lety slavila padesátiny, a s radostí si zazpívala koledy.

Celou akci pro Červený kříž zajišťovali studenti Střední školy a vyšší odborné školy cestovního ruchu z Českých Budějovic, kteří tak zároveň skládali praktickou maturitní zkoušku.

„Je to hezká akce, líbí se mi, že při maturitě dělám radost postiženým,“ reagovala studentka Hedvika Majerová.

Podle jejích slov byla organizace Štědrého večera v předstihu velmi náročná a připravovala se na něj celý měsíc. Obtížné bylo především vymyslet uspořádání stolů, protože pro vozíčkáře museli udělat více místa než jsou zvyklí.