Právě časový odstup stále výrazněji ukazuje, jak bolestná ztráta potkala polský národ.
Někteří Jihočeši si vše uvědomují ještě o něco intenzivněji, neboť měli nebo mají osobní kontakt s Polskem. Své kolegyni k našim severním sousedům například poslal mail českobudějovický učitel Antonín Sekyrka už krátce po neštěstí.

Osobní pohled

„Hned v sobotu jsme si psali. Je to tragédie,“ řekl Sekyrka a dodal, že si „překlopil“ podobnou událost na Českou republiku a představil si, jaký by měla dopad. Antonín Sekyrka je zástupcem ředitele na Střední škole obchodu, služeb a podnikání v Kněžskodvorské ulici.
Škola se v rámci grantu ministerstva zahraničí účastní projektu zastřešeného Česko – polským fórem.

Spolu s českobudějovickou školou se projektu účastní i střední odborná škola z haličského města Gorlica.
Díky tomu i někteří studenti mají na neštěstí osobnější pohled. Uvědomili si, že se týká i těch, s nimiž byli ještě před pár měsíci v osobním kontaktu. „
Já jsem tomu nejdříve moc nechtěl věřit. Začal jsem se o to zajímat podrobněji až druhý den,“ řekl student třetího ročníku Tadeáš Vaverka.
Také Tadeášův spolužák Tomáš Krulický sledoval televizi a vzpomínal na polské studenty, které zná i podle jmen, jak se poznali při návštěvě Polska. „Našli jsme si spoustu témat k hovoru,“ zdůraznil k nedávné návštěvě Vaverka.

Společný projekt škol se týkal dvou světových válek, které znamenaly pro mnoho lidí velké utrpení…
„V únoru jsme měli na krajském úřadě vernisáž výstavy. Projekt se jmenuje Zmizelé a nalezené osudy,“ uvedl Antonín Sekyrka a doplnil, že vernisáže se zúčastnil i polský velvyslanec v České republice Jan Pastwa. „
Já jsem si po zprávě o neštěstí hned na pana velvyslance vzpomněl. Byl tady před pár týdny, sympatický, usměvavý člověk,“ zmínil Sekyrka s tím, že nyní vidí velvyslance v televizi v souvislosti s událostí jiného rázu.

Zatímco kolegům z učitelského sboru v Gorlici vyjádřili učitelé z českobudějovické školy svou účast už v sobotu, oficiální kondolenční dopis a jeho formu škola teprve zvažuje, ale plánuje jej. Možná se připojí i studenti.
Podle Martiny Moravcové, která se také projektu o světových válkách zúčastnila, zatím studenti do Polska nepsali. Tragédie je příliš živá a studentské kontakty souvisely výhradně se společným projektem. „
Nechtěli jsme se jich dotknout,“ vysvětlila jistou zdrženlivost ve vztahu k neštěstí Martina Moravcová.

Osvětimský svědek

Společný projekt, při jehož vernisáži se v krajském úřadu v Českých Budějovicích účastnila i paní Hana Tvrzská, poslední dnes žijící účastnice transportu Židů z Č. Budějovic do Osvětimi (protože se týkal i Osvětimi), měl přinést prohloubení povědomí o dvou sousedních zemích. O společných osudech.
Paradoxně, nynější tragédie mnohé vazby znovu připomněla s novou silou.
Polský prezident letěl do Katyně, kde se chtěl poklonit památce více než 20 000 Poláků, které zabily sovětské tajné služby za 2. světové války. A studenti při zmíněném projektu zase procházeli vojenské hřbitovy u Gorlice plné českých jmen. Byly sice svázány s první světovou válkou, ale v obou těchto válkách byli vlastně Češi a Poláci spojenci. Do Polska nakonec poputuje po představení veřejnosti na jihu Čech i výstava, která je společným dílem studentů z Č. Budějovic a z Gorlice.