Právě jejich hračky tvoří podstatnou část unikátní výstavy, která je do konce měsíce každou středu a sobotu k vidění v obřadní síni Obecního úřadu v Boršově nad Vltavou.

Že taková expozice pro veřejnost vznikla, byla podle paní Ilony víceméně náhoda. „Přihlásila jsem se, že bych mohla psát kroniku Boršova a mezi řečí jsem se starostovi zmínila, že sbírám panenky a někdy někde bych je chtěla vystavit. A starosta mi hned navrhl, že by to šlo v obřadní síni obecního úřadu,“ vypráví.

Náhodou ale rozhodně není, že se pustila do sbírání zrovna panenek. I když k jejímu zvláštnímu hobby vedla dlouhá cesta. „Odmalička jsem byla na miminka, jak měl někdo miminko, hned jsem se hrnula, abych ho mohla pochovat, vozit v kočárku. Potom mi rodiče v mých patnácti letech pořídili sestru, takže jsem ji vpodstatě odchovala, pak jsem měla svoje holky. Chtěla jsem být dětská sestra, ale to se nepodařilo, v době, kdy jsem vycházela ze školy, tenhle obor neotevírali,“ lituje laborantka transfuzního oddělení českobudějovické nemocnice.

Miminka, a zdaleka ne málo, si domů nastěhovala teprve relativně nedávno. „Před deseti, jedenácti lety jsem dostala od kamarádky a od manžela první porcelánové panenky. Ta sbírka se postupně rozrůstala a asi před třemi, čtyřmi lety jsem čirou náhodou v muzeu panenek a medvídků objevila realistická miminka a byla jsem unesená. Netrvalo dlouho a odvezli jsme si odtud první miminko, pak přišly další a další,“ rozhlíží se kolem sebe.

Miminka, o kterých si na první pohled nejste jisti, zda nejsou živá, mají u Lonsmínů čestná místa v obýváku, všichni mají svou postýlku a je třeba se o ně také náležitě starat. „Když dostanou nové věci, panenky převlékám. Mají své oblečení na různá roční období. Na to, abych na ně šila, nemám čas, ale moje maminka na mé panenky třeba i plete,“ směje se jejich starostlivá „máma“.

Panenky jsou u Lonsmínových víc než jen hračky. Děti mají na hraní své, ty maminčiny si půjčují jen na pochování nebo pomáhají v péči o ně. „Holky ví, že to nejsou panenky na hraní, že to jsou spíš umělecká díla a musí se s nimi zacházet opatrně,“ vysvětluje.

Zvláštní zacházení s panenkami musí respektovat i kamarádky malé Lucky. „Kamarádky nám asi tu spoustu panenek doma trošku závidí, chodí se na ně dívat a někdy si je můžou i pochovat. Já mám nejraději Terezku,“ tvrdí školačka, která podle maminky možná sběratelskou vášeň podědila.

Ani maminka netají, že je drobotina v zavinovačkách její srdeční záležitostí. „Musí se mi líbit na první pohled. To ji pak hned chci. Moje srdeční záležitost jsou hlavně spící miminka. Třeba k Janice jsem si musela dojít, tu když jsem viděla poprvé v muzeu, říkala jsem si: Ježiš, ta je ošklivá.“ Ale i realistické miminko s pomačkanou tvářičkou si srdce Ilony Lonsmínové získalo. „Pak vám dojde, že děti těsně po narození tak vypadají, zmačkané, poškrabané, ale vlastně krásné.“

Jako opravdová máma se sběratelka může cítit i díky rodnému listu, který každé panence vystaví už výrobce. Nechybí v něm datum narození, míra, váha, ale ani jméno. „Jen prvnímu miminku holky začaly podomácku říkat Honzík, i když se jmenuje Joey, jinak panenkám necháváme jména, která jim dal výrobce.

Svět miminek ale není jediná rarita v boršovské domácnosti. Na „své hračky“ může být poprávu hrdý i tatínek, autor plně funkčního modelu železnice vyráběného na míru válendy, kde mají vláčky bezpečný úkryt. „Dával jsem to dohromady necelý rok, vlastně jsem to celé stavěl pro děti, ale je pravda, že jsem si s vláčky pořádně vyhrál především sám,“ říká pyšně u svého díla, které pochopitelně nechybí na nevšední výstavě.

Nejen malí i velcí kluci tu mohou obdivovat spleť kolejí, výhybek, tunelů a mostů, ale i českou krajinu, kterou pomohly dokreslit papírové modely vesnických stavení vystříhaných z časopisů. Vlakové soupravy pana Lonsmína musí navíc dodržovat nejen jízdní řád, ale i drážní předpisy. „Když jedu vlakem, dívám se kolem, jak všechno funguje,“ přiznává.