V jejich domě nikdy není ticho. Houslistka Jihočeské komorní filharmonie Lilija Červinková má za manžela taktéž houslistu a na nástroj několik let hraje už i osmiletý syn. „Klid u nás opravdu není, ještě že nemáme sousedy. I když zrovna nehrajeme spolu, všichni pravidelně cvičíme. Člověk musí být pořád ve formě," říká houslistka.
Co vás přivedlo k muzice. Vy sama už jste ji měla v rodině?
Ne, neměla. Zatímco já dostala od přírody absolutní sluch, rodiče měli absolutní hluch. To mi ale samozřejmě v cestě k hudbě nebránilo. Rodičům se líbila představa, že jejich dítě bude na něco hrát. Asi v pěti letech mě maminka odvedla do klavíru. Tam navrhli, abych spíš zkusila housle a ty se mi hrozně zalíbily. Bavilo mě s těmi housličkami chodit, nosit si je všude s sebou. Připadala jsem si dospěle.
Kde jste se učila?
Vyrůstala jsem v Ašchabadu, hlavním městě Turkmenistánu, a tam byla možnost navštěvovat speciální hudební školu. Ta byla spojená s normální základní školou, takže talentované děti tam měly všechno pohromadě. Já jsem tam udělala přijímací zkoušky po dvouleté houslové přípravce, ve které jsem od pěti let cvičila nejen housle, ale získala i základy hudební nauky. Na té speciální škole jsem si pak ještě přibrala druhý nástroj – klavír.
Pořád na něj hrajete?
Když je čas, tak doprovázím syna. Teď jsme takhle společně hráli například při odhalování bust Masaryka a Beneše v Budějovicích. Roman na to musel za čtyři dny nacvičit dvě písničky a protože k nim nebyl tak náročný doprovod, ujala jsem se ho já.
Kam jste zamířila do dokončení hudební školy?
Byla to jedenáctiletá škola, ze které je možné rovnou nastoupit na vysokou. Nemusela jsem tedy absolvovat konzervatoř a hned studovala vysokou školu také v Ašchabadu. Pak jsem nastoupila do práce do komorního a do symfonického orchestru.
close
zoom_in
Jak jste se dostala do Čech?
Osudovou náhodou. Potkala jsem Čecha, který v Ašchabadu pracoval ve stavební firmě. V Turkmenistánu se hodně hraje v kavárnách a restauracích a já si jednou takhle přišla poslechnout kamaráda flétnistu do kavárny, kam chodili často Češi. Jeden z nich tam smutně seděl
a kamarád říkal: ti Češi jsou tak hodní, chodí sem, vždycky pozorně poslouchají a pak nám něco koupí, pozvi ho ke stolu, ať si popovídáme. Tak jsme se dali do řeči a tím začalo setkávání. On se pak musel vrátit do Čech, ale moc chtěl, abych přijela za ním. Já jsem se nejdřív docela bála a bránila, ale jsem takový dobrodruh a když mi poslal peníze na letenku, bylo rozhodnuto. Vyrazila jsem i se svou tehdy pětiletou dcerou.
Bylo hned jisté, že tu zůstanete?
To ne, jeli jsme o prázdninách v létě 1999 a já ani nedala výpověď v práci, protože jsem nevěděla, jestli se mi tu bude líbit. Ale bylo to krásné. Takže jsem se vrátila do Turkmenistánu akorát vyměnit pas
a nahlásit změnu bydliště.
Směřovala jste tehdy rovnou do Českých Budějovic?
Přestěhovala jsem se za mužem do Písku a řekla, že zůstanu jen, když budu moct hrát. Začali jsme tedy hledat, kde nejblíž by pro mě bylo uplatnění. Zjistili jsme, že
v Budějovicích je filharmonie. Hned jsem volala a přijela rovnou s houslemi na zkoušku. Nejdřív mi nabídli, abych nastoupila na výpomoc, a nakonec za pár měsíců se pro mě uvolnilo stálé místo.
Uměla jste česky?
Na začátku vůbec ne, ale přečetla jsem spoustu českých knih, snažila se všude mluvit česky a pokoušela se zbavit svého hrozného přízvuku. Postupně to šlo. Navíc v práci byla výhoda, že hudba je univerzální a při hraní tolik mluvit nepotřebujete.
Filharmonie vám pak do života přinesla ještě další velký zlom…
Já mám takový pestrý život. V orchestru jsem potkala houslistu Martina Červinku. S předchozím manželem nám to nevyšlo, po čase jsme zjistili, že se, jak by se řeklo
v hudbě, nespojujeme jako dva akordy. Nakonec jsem se dala dohromady s houslistou. Už jsme spolu deset let a narodil se nám syn, který pokračuje v našich stopách.
Když se narodil, napadlo vás hned, že by mohl být houslistou?
Ani ne, já jenom chtěla, aby moje děti měly základní hudební obzor, protože si myslím, že to je pro každého důležité. Dcera se učila na flétnu, ale až tolik jí to nebavilo. Roman už od malička pořád poslouchal, jak doma cvičíme a bral nám housle a dělal z nich basu, protože mu byly velké. Když mu byly čtyři roky, učitelka ze základní umělecké školy nabídla, že přiveze úplně nejmenší housle z Finska a že by byla hrozně ráda, aby k ní chodil.
Nutit jste ho nemuseli?
Vůbec ne. Dcera se dokonce nabízela, že ho bude radši vodit na fotbal, protože se jí moc nelíbila představa, že další člověk bude hrát doma na housle, ale on odmítl. Nás s manželem to potěšilo. Vidíme, že má talent a byla by škoda mu nepředat, co umíme. A on se může kdykoli rozhodnout, jestli bude pokračovat.
Mluvíte mu do hraní?
Nojo, kecáme. Vždycky říkám: už budeme mlčet, necháme ho, ať cvičí sám. Ale nevydržíme to. Když slyšíme, že něco zahraje špatně, tak prostě něco musíme říct.
Syn už sbírá úspěchy. Jak prožíváte jeho vystoupení?
Jsem docela nervózní. Dřív se mi třásly ruce, teď už jsem si trochu zvykla. Založila jsem pro něj stránku na Youtube
a tam máme videa z vystoupení. Je to zajímavé. Koukáme, jak byl drobný, když začínal, a mohou se podívat
i rodiče manžela z Moravy nebo můj bratr v Moskvě.
Při vlastních vystoupeních už nervózní nebýváte?
Ani ne, ale taková zdravá nervozita musí být, aby hudba byla procítěná.
A musíte pořád cvičit?
Pořád cvičím, protože je to pořád nedokonalé. Člověk musí být ve formě a mně stále baví hrát stupnice a vylepšovat techniku. Myslím, že kdyby člověk samostatně necvičil, tak zakrní.
Co nejraději hrajete?
Mám ráda klasiku i oddechovou hudbu. Předloni mě napadlo založit mezinárodní trio – jsem tam já, pak klarinetistka Japonka od nás z orchestru a klavíristka z divadla, která pochází z Tatarstánu. Teď mě tedy baví vymýšlet skladby pro trio.
Zahrajete si někdy společně
s manželem a synem?
Něco jsme hrávali, ale teď se každý spíš soustředí na to svoje a cvičí. Klid u nás doma opravdu nikdy není, ještě že nemáme sousedy.
Myslíte, že má syn talent a budoucnost v hudbě?
Myslím, že má, ale jestli bude pokračovat, to je na něm. Já zatím neřeším, jestli se hudbou bude živit. V dnešní době je to dost těžké. Aby se prosadil, musí být hodně dobrý a hodně cvičit.
Syn rady poslouchá
close
zoom_in
Skvělou genetickou výbavu
k hudebnímu nadání dostal Roman Červinka. Syn dvou houslistů také už od čtyř let hraje na soutěžích. „Zvládám je docela dobře. Nervózní při nich nejsem," vypráví.
Pamatuješ si, kdy jsi začal hrát na housle? Vybral sis to sám?
Myslím, že hraju asi od tří let, ale přesně si ty začátky nepamatuji. Na housle jsem chtěl hrát sám, líbilo se mi to.
Kolik času houslím věnuješ?
Musím hrát denně. Někdy cvičím třeba i tři hodiny. Vynechám jenom výjimečně, když třeba někam jedu. Ale pořád mě to baví.
Jak zvládáš soutěže?
Docela dobře, nervózní nejsem. Jen před soutěží musím trochu víc cvičit.
Jaké to je mít oba rodiče houslisty? Mluví ti do hraní?
Jo, třeba když něco zahraju špatně, tak mi to řeknou. Mě to ale nevadí, poslouchám je.
A kdo z nich hraje líp?
To nevím, oba. Chodím někdy na jejich vystoupení a taky si občas zahrajeme doma. Teď třeba zkoušíme
s taťkou moravské písničky.
Máš v hudbě nějakého oblíbence?
Líbí se mi David Garrett. Ten hraje hodně dobře. Pouštím si to na internetu.
Myslíš, že budeš jednou lepší než máma a táta?
To se neví.
Lilija Červinková: Musí být lepší, protože my jsme neměli rodiče muzikanty, kteří by nám mohli radit. Na spoustu věcí jsme museli přijít sami, ale synovi už můžeme po letech praxe a zkušeností něco předat. A už teď hraje těžší skladby než my v jeho věku.
