Josef Kápar se narodil 11. března 1890 a vyučil se zedníkem. Ještě před vypuknutím první světové války narukoval na tříletou vojenskou službu, ale po třech letech vojny musel znovu narukovat a bojovat na frontě v Srbsku, kde byl později zajat.

Již předmluva k jeho knize, která je vlastně deníkem vojáka ve zbytečné válce, velmi výrazně odsuzuje válku a popisuje její hrůzy, které jsou nuceni obyčejní vojáci zažívat:

„Byl jsem nucen jít vraždit. Vražda – jak hanebný to čin! 
A my k tomu dostali požehnání církve – té církve, která volá věky nezabiješ. Nám však přikazovala teď – jdi a zabij! Zabíjí se lidé, kteří se nikdy neviděli, kteří osobní zášti vůči sobě nemají. Ať se válka vede za jakýmkoliv účelem, není to přec nic jiného než vzájemné vraždění. Kdo nese vinu za tolik prolité krve, za to moře slz, za tu nezměrnou bídu 
a zoufání milionů? Hlavou bije tisíce myšlenek: Proč jsi člověkem? Či jen proto jsem člověkem na světě, abych jako mrtvý nástroj sloužil cizí zvůli, mřel za nejbídnější záměry a cíle, na nichž žádného zájmu nemám? Jako syn národa utiskovaného mám zahynout pro cizí zájmy? A je nás takových statisíce! Kde zůstala spravedlnost? Snad dá osud, že již nikdy nebude lidstvo tak rozeštváno jako teď, že napotom v klidu a míru kultura národů se bude nerušeně rozvíjet. Že již nikdy nebudou se prolévat proudy krve ve válce pro choutky potentátů. Prošla léta a o klidu a míru ani potuchy. Co utrpení a bídy, když se ohlédnu nazpět! Moře krve, hory mrtvol!"

Tolik slova Josefa Kápara 
v jeho knize Cestou kamenitou, která vyšla po první světové válce v USA.

Po zajetí se dostal Josef Kápar do Francie, kde stál  u zrodu československé armády 
a organizoval nábor vojáků. 
V roce 1919 se vrátil do vlasti a působil mimo jiné i na Ministerstvu národní obrany jako pozemkový referent. Zastával také významnou funkci místopředsedy Československé obce legionářské. V roce 1923 založil legionářské družstvo pro výstavbu kolonií a stal se jeho ředitelem. Vystavěl na Podkarpatské Rusi, Slovensku, v Čechách a na Moravě 295 usedlostí, 10 větších statků, sedm škol, komunikace, mosty, vodárny, sýpky a jednu mlékárnu. Na vybudované objekty dosazoval legionáře.

Dne 1. září 1939 byl zatčen gestapem a celou válku vězněn v koncentračních táborech Dachau a Büchenwald. Po válce se stal znovu ředitelem legionářského družstva v Praze a vedl je až do jeho likvidace v roce 1959.

Zemřel 14. 11. 1969 a je pohřben na hřbitově ve Střížově.

OLDŘICH TRIPES
kronikář obce Komařice