Není náhoda, že jsem se sem vrátil. O tom, jak to tenkrát bylo, jsem vyprávěl svým dětem. Chtěl jsem vědět, jak se tady teď žije, ale bál jsem se sem vydat. Tenkrát jsme vůbec nevěděli, kam jedeme. Jen nám velitelé řekli, že musíme do Čech, osvobodit vaši zemi,“ vzpomínal Finjuk před týdnem na vltavotýnském náměstí. „Ze začátku jsme byli v Liberci. Potom jsme pokračovali do Benešova a nakonec do Týna nad Vltavou. Tady jsem byl docela dlouho. Za městem stály naše tanky. První den, když jsme přijeli do Týna, jsme se rozestavěli na druhý břeh Vltavy a hlavně tanků namířili na město. Druhý den přijel starosta a poprosil nás, jestli bychom nemohli mířit jinam, že se lidé bojí. To je pochopitelné, tak jsme hlavně otočili,“ vypráví.

Z druhé strany

Právě jeho vzpomínky mají pomoci poskládat podrobný obraz tehdejších událostí. „Lidé je dodnes vnímají moc obecně, operují s pojmy armáda, masa železa, ale už se moc neví, jaké měli lidé na druhé straně, než byl český národ, pocity,“ zdůrazňuje redaktorka běloruského vysíláné Svobodné Evropy Alena Kovářová – Tichanovič, která tehdejšího tankistu objevila

Finjuk mluví o řadě výrazných detailů. Bylo jim jenom dvacet let, šli na vojnu a jednoho dne je postavili na plac a řekli jim, že podle rozkazu sovětské vlády musí nastoupit na pomoc československým bratrům. Tak nasedli do tanku a jeli. Spěchali, protože jim řekli, že hrozí, že v Čechách budou první západní Němci, byli přesvědčení, že nás musí zachránit. Řidič tanku měl ruce rozedřené krve, ale ostatní mu říkali: „Jeď, jeď, nezastavuj, musíme tam být první, zachránit je.“ Krvácející ruce mu omotávali nějakými hadry… Ale jakmile vstoupili na naše území, pochopili, že je něco jinak, nikde nebyly ani cedule se jmény měst, všechny nápisy byly zamazané, lidé byli strašně naštvaní, házeli po vojácích vejce, křičeli, lezli pod tanky, převraceli auta.

„Pak jsme začali číst nápisy v azbuce – okupanti pryč, my jsme vás nezvali, vraťte se domů, Moskva je tam – začalo nám to vrtat hlavou.“ Valerij Finjuk si schovával všechny letáčky, co objevil nebo dostal, přestože riskoval. „Kdyby se nějaký velitel dozvěděl, že je čte nebo dokonce má u sebe, tak by neunikl trestu. Z některých dokumentů, které někdejší tankista schovával, jde mráz po zádech. Třeba z ručně malovaného plánku Týna nad Vltavou, na kterém si Finjuk zakreslil cíle svého tanku. Kdyby dostal rozkaz, musel by střílet. Nezahodil ani svou uniformu.

„Považuje za důležité sdělit lidem, co zažil, jak přemýšlel, jak se to všechno v jeho hlavě obrátilo. I samotné natáčení bylo zajímavé. Když jsme byli ve starých opuštěných kasárnách, všimla si nás jedna starší paní. „Pojďte sem,“ volala. Měla připravenou vodu. „Teď už vám dám napít.“ Před čtyřiceti lety nikdo ze začátku nedal okupantům ani kapku vody, ani drobek chleba. Dokonce se ti vojáci museli po setmění plížit k Vltavě s bandaskou, vodu nabrat z řeky a pak ji převařovali,“ dodává Kovářová.

Setkání po letech

Návštěva v Týně ale přinesla i řadu dalších zajímavých paralel. Dnešní hostitel, starosta Karel Hájek, tenkrát patřil k mladíkům, kteří psali po zdech vápnem protisovětské nápisy v azbuce. A právě Valerij Finjuk dostal za úkol nápisy zase zlikvidovat. Teď se oba muži setkali za odlišných okolností a měli si vzájemně co říci. „Po nějaké době je dobře, když se dvě strany sejdou a své postoje z té doby si vysvětlí. Dnes je naštěstí jiná doba a můžeme si o tehdejších událostech popovídat bez emocí a nenávisti. Pan Finjuk je dobrý člověk, tenkrát jako mladý kluk, řadový voják, neměl na vybranou. Pochopitelně je rozdíl mezi vojákem profesionálem a civilistou, který musí absolvovat vojnu a má tu smůlu, že v té době musí někam odjet. A pan Finjuk je ten druhý případ, bylo by hloupé mu něco vyčítat. Přijel přesvědčený, že nás osvobozuje,“ konstatoval před kamerou Hájek.

„Na druhou stranu my jsme se koncem šedesátých let poprvé nadechli svobody, byla to fantastická doba, já jako student jsem si například užíval rockovou muziku, Beatles a spoustu dalších věcí, které k nám přicházely ze západu, ale už jsem citlivě vnímal i to, že se politici začali chovat nezávisle na Moskvě, lidé se mohli svobodněji vyjadřovat, bylo to jako v pěkném snu a najednou nás z něj probudili… Tenkrát mi jako čerstvému maturantovi bylo 18 let, události jsem vnímal velice citlivě. V tom věku už člověk dění okolo sebe rozumí, ale ještě nemá rodinu a staví se k tomu tedy jinak než člověk, který už myslí třeba na děti. Má generace žila v obrovském zklamání z té doby, všichni jsem začali nasávat svobodu, zdálo se, že je národ semknutý a i politici jdou v čele, najednou to všechno mávnutím proutku zmizelo, politici se obrátili k lidem zády. V mé generaci to zanechalo stopu absolutní politické desiluze, která přetrvávala strašně dlouho. Dodnes, když někdo začne říkat, jak to bude dělat dobře, jsme opatrní, víme, jak to jednou dopadlo,“ krčí rameny.

O to víc si Hájek cení možnosti podívat se na minulost s odstupem. „Jsem rád, že se můžu toho vojáka zeptat na spoustu věcí, jak se tu cítil, proč sem vůbec přijel, jestli by stříleli do lidí, kdyby dostali rozkaz.“ Natáčení dokumentu navíc pomůže doplnit i historické materiály, které v případě Týna nad Vltavou o srpnu 68 téměř chybí. „Při příležitosti čtyřicátého výročí okupace České republiky vojsky Varšavské smlouvy se shání dokumenty z té doby. I my jsme začali hledat a zjistilo se, že v muzeu jich moc není, prakticky jen několik zápisů v kronice. Mně se podařilo najít doma černý svitek filmu a udělat z něj pár fotek, které dokumentují působení těch vojsk ve městě. Našli jsme i pána, který tenkrát natočil asi čtyřminutový film, který se nám podařilo dostat do digitální podoby,“ těší starostu.