Už před čtyřiceti lety, když se pohyboval po československém území v tanku, Valerij Ivanovič Finjuk pochopil, že vojska Varšavské smlouvy Čechy neosvobozují. Schoval si řadu dokumentů, které o srpnu roku 1968 vypovídají, a dodnes cítí potřebu se o své zážitky podělit. Neváhal proto nad návrhem vrátit se do Týna nad Vltavou, kde kdysi působil, a natočit tu s Českou televizí dokument. Vysílat ho budou dnes večer Reportéři ČT.

„Není náhoda, že jsem se sem vrátil. O tom, jak to tenkrát bylo, jsem mnohokrát vyprávěl. Chtěl jsem vědět, jak se tady teď žije, ale bál jsem se sem vydat. Tenkrát jsme vůbec nevěděli, kam jedeme. Jen nám velitelé řekli, že musíme do Čech, osvobodit vaši zemi,“ vzpomínal Finjuk na vltavotýnském náměstí.

„Ze začátku jsme byli v Liberci. Potom jsme pokračovali do Benešova a nakonec do Týna nad Vltavou. První den, když jsme přijeli do Týna, jsme se rozestavěli na druhý břeh Vltavy a hlavně tanků namířili na město. Druhý den přijel starosta a poprosil nás, jestli bychom nemohli mířit jinam, že se lidé bojí. To je pochopitelné, tak jsme hlavně otočili,“ vypráví.

Z druhé strany

Právě jeho vzpomínky mají pomoci poskládat podrobný obraz tehdejších událostí. „Lidé je dodnes vnímají moc obecně, operují s pojmy armáda, masa železa, ale už se moc neví, jaké měli lidé na druhé straně, než byl český národ, pocity,“ zdůrazňuje redaktorka běloruského vysílání Svobodné Evropy Alena Kovářová – Tichanovič, která tehdejšího tankistu objevila

Finjuk mluví o řadě výrazných detailů. Bylo jim jenom dvacet let, šli na vojnu a jednoho dne je postavili na plac a řekli jim, že podle rozkazu sovětské vlády musí nastoupit na pomoc československým bratrům. Tak nasedli do tanku a jeli. Spěchali, protože jim řekli, že hrozí, že v Čechách budou první západní Němci, byli přesvědčení, že nás musí zachránit. Řidič tanku měl ruce rozedřené do krve, ale ostatní mu říkali: „Jeď, jeď, nezastavuj, musíme tam být první, zachránit je.“ Krvácející ruce mu omotávali nějakými hadry. Ale jakmile vstoupili na naše území, pochopili, že je něco jinak, nikde nebyly ani cedule se jmény měst, všechny nápisy byly zamazané, lidé byli strašně naštvaní, házeli po vojácích vejce, křičeli, lezli pod tanky, převraceli auta.

„Pak jsme začali číst nápisy v azbuce – okupanti pryč, my jsme vás nezvali, vraťte se domů, Moskva je tam – začalo nám to vrtat hlavou.“ Valerij Finjuk si schovával všechny letáčky, co objevil nebo dostal, přestože riskoval tvrdý trest. Z některých dokumentů, které někdejší tankista schovával, jde mráz po zádech. Třeba z ručně malovaného plánku Týna nad Vltavou, na kterém si Finjuk zakreslil cíle svého tanku. Kdyby dostal rozkaz, musel by střílet. Nezahodil ani svou uniformu.

„Považuje za důležité sdělit lidem, co zažil, jak přemýšlel, jak se to všechno v jeho hlavě obrátilo. I samotné natáčení bylo zajímavé. Když jsme byli ve starých opuštěných kasárnách, všimla si nás jedna starší paní. „Pojďte sem,“ volala. Měla připravenou vodu. „Teď už vám dám napít.“ Před čtyřiceti lety nikdo ze začátku nedal okupantům ani kapku vody. Dokonce se ti vojáci museli po setmění plížit k Vltavě s bandaskou, vodu nabrat z řeky a pak ji převařovali,“ dodává Kovářová.

Setkání po letech

Návštěva v Týně ale přinesla i řadu dalších zajímavých paralel. Dnešní hostitel, starosta Karel Hájek, tenkrát patřil k mladíkům, kteří psali po zdech vápnem protisovětské nápisy v azbuce. A právě Valerij Finjuk dostal za úkol nápisy zase zlikvidovat.

Teď se oba muži setkali za odlišných okolností a měli si vzájemně co říci. „Po nějaké době je dobře, když se dvě strany sejdou a své postoje z té doby si vysvětlí. Dnes je naštěstí jiná doba a můžeme si o tehdejších událostech popovídat bez emocí a nenávisti. Pan Finjuk je dobrý člověk, tenkrát jako mladý kluk, řadový voják, neměl na vybranou. Bylo by hloupé mu něco vyčítat. Přijel přesvědčený, že nás osvobozuje,“ konstatoval před kamerou Hájek.

„Na druhou stranu my jsme se koncem šedesátých let poprvé nadechli svobody, byla to fantastická doba, já jako student jsem si například užíval rockovou muziku, Beatles a spoustu dalších věcí, které k nám přicházely ze západu, ale už jsem citlivě vnímal i to, že se politici začali chovat nezávisle na Moskvě, lidé se mohli svobodněji vyjadřovat, bylo to jako v pěkném snu a najednou nás z něj probudili…

Tenkrát mi jako čerstvému maturantovi bylo 18 let, události jsem vnímal citlivě. V tom věku už člověk dění okolo sebe rozumí, ale ještě nemá rodinu a staví se k tomu tedy jinak než člověk, který už myslí třeba na děti. Má generace žila v obrovském zklamání z té doby, všichni jsem začali nasávat svobodu, zdálo se, že je národ semknutý a i politici jdou v čele, najednou to všechno mávnutím proutku zmizelo, politici se obrátili k lidem zády. V mé generaci to zanechalo stopu absolutní politické desiluze, která přetrvávala strašně dlouho. Dodnes, když někdo začne říkat, jak to bude dělat dobře, jsme opatrní, víme, jak to jednou dopadlo,“ krčí rameny.

O to víc si Hájek cení možnosti podívat se na minulost s odstupem. „Jsem rád, že se můžu toho vojáka zeptat na spoustu věcí, jak se tu cítil, proč sem vůbec přijel, jestli by stříleli do lidí, kdyby dostali rozkaz.“