/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Narodil jsem se v Trhových Svinech 4. prosince 1924, náš rod zde žije už od poloviny 16. století. Jméno Stráský se kdysi nevyskytovalo nikde jinde než tady, a kolik jich je dnes po světě.
Můj táta Ladislav, který se narodil v roce 1888, se vyučil v námořní strojnické škole a sloužil pak několik let na lodi rakouského námořnictva Zrinyi. Když jsme byli malí, táta nám vyprávěl, jaká byla služba na křižníku, vzpomínal na jadranský přístav Pula nebo na Boku Kotorskou.
Táta nastoupil k loďstvu, protože toužil po vzdělání. Rodiče neměli na školy peníze, jeho otec František byl švec a s maminkou Alžbětou odešli za prací do Rakouska, když bylo mému tátovi jedenáct let. Neuměl ze začátku slovo německy, ale chodil do školy a byl velmi pilný a šikovný. Vyučil se, a když hledal zaměstnání, strejda ve Vídni, původně vyučený pekař, mu řekl, ať zkusí arsenál ve Vídni, že tam je jistota.
Táta pak nejdřív pracoval v dílnách, námořní přístav se nacházel v Pule na Istrii. Byli jsme se tam po roce 1989 podívat a našli budovu tehdejší námořnické školy. Jsou tam dnes nějaké úřady a o minulosti žádná zmínka.
close
zoom_in
Po válce se táta vrátil do Trhových Svinů, oženil se a začal podnikat. Byl místostarostou a pak dlouholetým starostou Trhových Svinů, a to i za války. Napřed měl fabriku na výrobu kovových knoflíků, které dodával do celého světa. Ještě mám nějaké schované na památku, i když jsem jich moc nesehnal. Později fabrika vyráběla
i kovové hračky, třeba parní mašinky a strojky, ale to už jsme byli na študiích. K osmdesátinám mi pak dcera jeden jednoduchý parní strojek koupila ve starožitnostech, takže mám na tatínka i tuhle památku.
Do fabriky tatínek investoval všechny peníze, utopil v ní vše, co vydělal, dokonce i věno své manželky Františky. Bydleli pak v baráku, kam se přiženil, což bylo štěstí, protože jim po únoru 1948 aspoň zůstala střecha nad hlavou, když jim všechno sebrali.
Byli jsme doma tři kluci, měl jsem o rok a půl staršího bratra Ladislava a druhý bratr Zdeněk byl zase o půldruhý rok mladší. Už jsem zůstal sám. Z páté třídy jsem zamířil na gymnázium do Českých Budějovic, ale odešel jsem z kvinty. Táta pak rozhodl, že půjdu do Brna na průmyslovku. Bylo mi tehdy čtrnáct let. Odjížděl jsem do Brna 1. září 1939, tedy zrovna v den, kdy vypukla válka.
Strojní průmyslovka byla v Brně na hlavní třídě a táta mi hned naproti našel kvartýr, kde jsem pak bydlel s dalšími študáky. Ve třídě jsem byl jeden z nejmladších, protože spolužáci se předtím učili třeba dva roky řemeslo a pak šli teprve študovat.
Domů jsem poprvé přijel až na Vánoce. Železniční trať vedla přes Jihlavu a dole u hranic se jezdilo přes německé území. Do vagonu proto nastoupil německý policista a hlídal, aby nikdo na německém území nevystoupil. Když jsem jel za tmy, byli jsme v kupé nebo vagonu jen dva lidi.
Válku jsme všichni hodně prožívali. Brno bylo sice německé, ale také hodně české. Nad námi byly Kounicovy koleje, střelba odtud byla slyšet. Věděli jsme, že tam popravují Čechy, četli jsme pak jejich jména.
Domů jsem jezdil jenom párkrát za rok. Trhové Sviny byly nejjižnější ryze české město na jihu Čech, před válkou tady žili jenom ti Němci, kteří se sem přiženili.
Tady od nás z Trhových Svinů pocházel Emil Hácha, působil před válkou jako prezident Nejvyššího správního soudu a za protektorátu pak byl prezidentem. Na vlastní oči jsem ho nikdy neviděl, protože se odtud odstěhovali, ale jeho bratr Teodor sem jezdil.
Lidé měli Háchu za zrádce a kolaboranta, ale můj otec na něj takhle nekoukal, takže ani já ne. Do funkce prezidenta za protektorátu ho navrtali. Když za ním na Pražský hrad přijela delegace z Trhových Svinů, aby mu pogratulovala, tatínek v ní byl.
close
zoom_in
Vezli mu knihu Jihočech Emil Hácha. Táta vzpomínal, jak jim Hácha tajně říkal, že věděl, že ho ve funkci čekají těžká léta, ale že budou až takhle těžký, to si prý nepředstavoval. V jednom z dílů cyklu Hledání ztraceného času je filmový týdeník, ve kterém je vidět náš tatínek, jak jde s delegací k Emilu Háchovi. Pan prezident pak tatínkovi poslal poděkování.
Jako ročník 1924 nás za války poslali na práci do Říše, bylo mi dvacet. Náš ročník byl proti jiným výjimkou, že šly s námi do Reichu i holky, které dřív nechodily. Jeden den jsem dělal u mašiny, pak přišel cílený nálet a my se po bombardování stěhovali do Vídně. Koncem války jsem pak byl doma.
Během květnové revoluce v roce 1945 byl náš táta předsedou revolučního národního výboru. Ve dvou dnech u nás zastřelili ustupující esesáci deset lidí z okolí. Moc dobře si na to pamatuji, některé oběti jsem osobně znal, i když jsem za války doma dohromady moc nebyl.
Táta s nimi vyjednával. Esesáci sebrali lidi a přivedli je. Mezi účastníky pochodu smrti byl i můj mladší bratr Zdeněk. Napsal jsem i o těchto událostech v knize Životy Ladislava Stráského, aby tátova svědectví neupadla v zapomnění.
Esesmani, kteří táhli pryč, chtěli zajatce odvézt s sebou. Když pro tátu přišli a mířili na něj puškou, byl jsem u toho. Táta uměl výborně německy, mluvil německy stejně jako česky, znal i různá nářečí, takže když na ně spustil, jejich první otázka byla: Vy jste Němec?
Bylo výhodou, že první světovou válku prodělal na moři. Nikdo se tam s nimi nemazlil, musel se velmi rychle rozhodovat a v žádné situaci nesměl být podělaný. Takže když na něj spustili, spustil on na ně také. Nebyl ustrašený, přemýšlel a jednal diplomaticky, aby esesáky nevyprovokoval ještě k něčemu hroznějšímu.
Po válce mu jeho hrdinství moc nepomohlo. Fabriku, kde měl 75 zaměstnanců, tátovi sebrali po únoru 1948. Ale protože za něj neměli náhradu, dělal tam ještě několik let národního správce. Do emigrace jako jiní nechtěl, vždyť už mu bylo šedesát let.
close
zoom_in
Ve fabrice jsem se v roce 1950 potkal i s nynější manželkou. Sedmnáctiletá Helena Hašková bydlela v Keblanech, kam se rodina přestěhovala z Radotína, měla obchodní školu a psala všemi deseti, což byla velká výhoda. Táta sháněl sekretářku, tak dojeli na motorce pro Helenu. Sedla k stroji, táta diktoval a ona začala rychle a bezchybně psát. Táta papír vzal, přečetl, přeložil a bylo vyřízeno – hned ji vzal. Když něco nevěděla, vyběhla po schodech nahoru za mnou do kanceláře a já ji vše vysvětlil. Jako syn fabrikanta jsem v té době nebyl výhodná partie, vždyť už jsme byli bez fabriky a patřili k opovrhované třídě.
Sešli jsme se pak s Helenou také u ochotnického divadla. A účinkovali jsme přes padesát let. Hrál jsem mušketýra v Lucerně, později v ní hrála Haničku i Helena. Pak jsme hrávali už i spolu. Když jsme hráli Cyrana z Bergeracu, hrál jsem Kristiána a ona Roxanu. Režisér byl náš soused, který nás dával dohromady. Manželce se líbilo, jak jsem k ní na jevišti běžel po schodech nahoru a políbil ji.
Brali jsme se 12. června 1954, takže letos budeme spolu šedesát let. A jaký máme recept na manželství? Dnes už manželství není v módě, ale manželka říká, že v něm má mít pravdu jeden nebo druhý, a to platí vždycky.
Ochotnické divadlo jsme pak hrávali dál. Tady v Trhových Svinech byli lidé do divadla nadšení. Hostovali tady také herci z Prahy, třeba Jiřina Bohdalová, Jan Skopeček, Lubomír Lipský nebo Čestmír Řanda. Ještě máme fotografie z těch představení. Hrávali jsme Furianty, Lucernu, Ženichy, Dalskabáty nebo Charleyovu tetu.
V roce 1952 tátu vyhodili z jeho fabriky, kde dělal 33 let, v tom roce už spadala pod Iglu. A hned nastoupil v Igle v Českých Budějovicích, kam pak dojížděl. A když vyhodili tátu, vyhodili i mě. V budějovické Igle dělal i Milan Malý, bojoval za války u Tobruku a létal v Anglii. Loni zemřel. Táta ho znal, já také, nosil jsem mu do kalírny věci.
Tatínek dělal do roku 1958, zemřel pak v roce 1975. Já dělal až do srpna 1985 a pak jsem odešel do důchodu.
Ale divadlo jsem hrál pořád, to mě nikdy nepustilo. Hrál jsem možná padesát let. Teď už bych žádnou roli nechtěl. Před pár dny umřel herec Otakar Brousek, byl stejný ročník jako já, jen o tři měsíce starší. I manželku divadlo pořád baví, nabízeli jí teď, aby hrála v Lucerně, ale odmítla kvůli zdraví. S lidmi z divadla jsme ale stále v kontaktu, zvou nás na večírky a výlety. Divadlo jsem měl vždy rád, protože kolegové se v něm nijak nekádrovali."
