Jeho otec riskoval kvůli starožitné památce život. On však o tomto hrdinském činu několik let vůbec nevěděl. František Štika je synem muže, který v roce 1942 zachránil boršovský zvon před nacisty. Díky tomu zůstala starožitnost v obci až do loňského roku, kdy ji ukradli zloději. Policisté je nakonec dopadli a tuto sobotu byl zvon znovu vysvěcen a zavěšen do zvoničky v místní části Poříčí. A symbolicky na něj zazvonil právě František Štika.

Dnes pětaosmdesátiletému obyvateli Boršova bylo v roce 1942 pouhých patnáct let. Okolnosti hrdinského činu svého otce tak zná jen z vyprávění. „Tatínek se na tom domluvil s tehdejším výpravčím a zároveň starostou panem Krbou. Večer zapřáhl krávy a jel na pole, které bylo za nádražím, pro jetel. Cestou zpátky sundali zvon, položili ho do vozu a přikryli tím jetelem,“ popisuje Štika.

Když jeho otec přijel se zvonem domů, uložil ho do sudu a zakopal do připravené jámy ve stodole. Starosta navíc zařídil, aby nacisté dostali na vojenské účely jiný, ne tak cenný zvon. Boršovští tím splnili povinnost a nepřitahovali už pozornost.

Rodina nic netušila

Rodiny obou mužů o hrdinském činu dlouho nevěděli. „Tatínek doma nic neřekl, ani mamince, ani mě. Měl strach, že kdyby se náhodou něco stalo, bylo by to pro nás tím horší. Museli bychom třeba zapírat,“ vysvětluje Štika.

Ukrývání zvonu před nacisty přitom bylo velmi nebezpečné. Hrozilo okamžité zatčení a trest smrti nejen pro oba muže, ale i celé rodiny. Štika se domnívá, že se jeho otec samozřejmě bál. Nikdy to však nedal najevo a svého činu nelitoval. „Když o tom později mluvil, prostě říkal, že Hitlerovi zvon v žádném případě na válku dát nechtěl,“ vzpomíná syn.

On sám se o všem dozvěděl až po skončení druhé světové války v roce 1945. Velmi ho to překvapilo. „Táta jednoho dne povídá: Pojď, vyneseme slámu ze stodoly. Já jsem se divil, proč to budeme dělat, když do žní je ještě daleko, ale šel jsem. Pak mi řekl, abych vzal do ruky lopatu. Odhrnul jsem místo, kam ukázal, a tam byl najednou zvon,“ vypráví Štika.

Po válce Boršovští starožitnost znovu vysvětili a zavěsili do zvoničky v Poříčí. František Štika byl samozřejmě u toho a od té doby měl ke zvonu zvláštní vztah. Dodnes si pamatuje i to, jak často zvonil. „Bylo to ráno, v poledne a večer. Tehdy měl málokdo hodiny, takže když jsme třeba pracovali na poli, poznali jsme jen podle zvonu, že je čas jít k obědu,“ popisuje. Kromě toho zvonění doprovázelo obyvatele Boršova při cestě do kostela nebo oznamovalo požár.

Krádež jej zasáhla

František Štika navíc celý svůj život prožil v domě, který stojí jen kousek od zvoničky. Často se na zvon díval a když zjistil, že ho ukradli zloději, velmi ho to zasáhlo. „My ho bereme jako na kus dějin, riskovali jsme životy dvou rodin a pak se objeví někdo, kdo nemá žádnou úctu,“ říká. Nyní jen doufá, že zvon v Poříčí již navždy zůstane.