/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Díky malířskému talentu otec nemusel za první války  rukovat na frontu, protože na žádost velitele restauroval s dalšími kumštýři objevené fresky v jindřichohradeckém posádkovém kostele svatého Jana," usmívá se Bořivoj Lauda a nad fotografiemi se vrací do rodného Jindřichova Hradce i na Táborsko, kde prožil dětství mezi válkami.

„Můj dědeček i otec, kteří žili ještě ve starém Rakousku –Uhersku, procestovali Evropu od Benátek až po Hamburk. Dobře znali Německo, Rakousko i severní Itálii. Můj otec jako absolvent akademie pak byl i v Paříži. Dědeček cestoval Evropou jako tovaryš s vandrovní knížkou, byl vyučeným příručím v obchodě. Tenkrát při cestování získali obyčejní lidé přehled. Dědeček byl pak kupcem. Můj tatínek se jím musel vyučit také, ale vůbec se k tomu nehodil.

Máme rodokmen zaznamenaný od poloviny 16. století. Rod Laudů patřil ke královským svobodníkům. Do hlubší historie jsme se nedostali kvůli shořelým zemským deskám, které mohly shořet jak kvůli nepozornosti, tak úmyslně, neboť v nich byli ti, jejichž půdy se chtěli zmocnit feudálové.

Můj praděd Jakub, který  přišel do Jistebnice, byl barvíř, můj děd Augustin byl koželuhem. Z několika dětí, které měl, přežili tři synové. Jedním z nich byl můj otec Richard, který se narodil v roce 1873. Měl mě v pozdějším věku, dlouho se nemohl ženit, poněvadž byl chudým kumštýřem, a pak zase začala světová válka.

Svobodníci bývali nositelé pokroku. Můj praděd byl v Jistebnici spoluzakladatelem čtenářsko-ochotnického spolku. Hráli představení a půjčovali i knížky nebo je nahlas předčítali, protože mnozí lidé byli negramotní. Můj otec zase zakládal v Jistebnici sokol.

close Bořivoj Lauda. zoom_in Můj otec Richard Lauda  patřil mezi nejlepší malíře  generace devadesátých let po generaci umělců Národního divadla. Skončil akademii roku 1895 s velkým úspěchem. Měl velice slibnou kariéru, jenže pak přišla válka, která vše zkomplikovala.

Moje maminka Marie Školaudyová pocházela z Jindřichova Hradce. Školaudyové patřili ke střední živnostenské vrstvě. Můj dědeček Vojtěch Školaudy byl proslulý jako Kašpárek, kterého mluvil v loutkovém divadle. Patřil k českým národním socialistům, a když přijel předseda jejich strany Václav Klofáč do Hradce, tak byl vždycky u dědečka hostem. Dědeček vyhlásil hned 14. října 1918 v Jindřichově Hradci republiku. A první občanský sňatek roku 1919 v Hradci byl sňatek maminky a tatínka a jejího bratra s tetou Bóžou. Je vidět, že nositelé pokroku byli mí předci z obou stran.

Už před válkou i za války otce v Jistebnici jako člena sokola hlídal četník. Tím, že tatínek uměl malovat, se vyhnul frontě. Protože už byl starší, přišel na řadu mezi posledními a rukoval na vojnu někdy v roce 1916 nebo 1917. Nastoupil k 75. pluku v Jindřichově Hradci, kde velel český plukovník Štícha. Ten všecky výtvarníky a sochaře, které měl u pluku, nasadil do kostela sv. Jana. Byl to tehdy posádkový kostel, kde měli vojáci mše a odkud pak odcházeli na frontu. Objevili tam senzační fresky a plukovník nasadil kumštýře, které měl, na jejich restaurování. Spoustu lidí tak uchránil před frontou.

Poslední měsíce války otce povolali do Prahy na zdravotní přešetření. Zrovna řádila epidemie španělské chřipky. Vyprávěl nám, jak to bylo hrozné. Na sále, kde spali, byly kolem samé mrtvoly. Z jednoho mrtvého stáhl deky, aby jich měl hodně a mohl se vypotit. Tak ze sebe chřipku dostal a zachránil se.

Jeho bratr, můj strýc Bohuš, ale na španělskou chřipku zemřel těsně před koncem války, v říjnu 1918. Strýc byl absolventem hořické kamenické školy, byl to velice nadaný sochař, který měl před sebou velkou kariéru. Za války byl hrobařem, měl na starost vojenské hřbitovy. Dostávali sice nějaký žold, ale stravovat se museli venku. A jak to tenkrát koncem války v Haliči vypadalo – přehnala se tudy fronta, vojáci všechno vyžrali, místní lidé měli nedůvěru k austrijákům. Takže strýc byl strašně podvyživený, a když přišla epidemie španělky, tak jí podlehl.  Byla to tenkrát hrozná epidemie, otec i maminka ji taky prodělali.

Maminka za války konala v Hradci záslužnou činnost – obstarávala hvězdicovou korespondenci se sokoly, kteří byli na frontě. Posílala feldpostky těm, co byli venku. Vojáci psali zase domů a ona jejich zprávy rozesílala adresátům na jiný konec fronty. Bylo to úžasné, celkem se dochovaly asi tři stovky feldpostek. Vojáci nesměli sdělovat podrobnosti o válce, ale psali o svých všedních starostech.

Moje maminka byla o devatenáct let mladší než tatínek. Měla ohromný pěvecký talent, tak se dědeček sebral a jel s ní za Emou Destinnovou do Stráže. Jel se jí zeptat, jestli stojí za to, aby se maminka učila zpívat. Ema Destinnová si ji poslechla a řekla: Ano, má přirozeně posazený hlas a  dám vám doporučení do Prahy k učitelce zpěvu. Maminka se pak učila v Praze zpívat.

close Bořivoj Lauda. zoom_in Maminka pak v Praze potkala mého tatínka. Dopadlo to, jako když se sejdou dva kumštýři – jeden musel povolit. Otec už byl celonárodně známou osobností, tak se maminka přestala věnovat zpěvu a starala se o rodinu. Zpívala pak ovšem ochotnicky. Když se naskytla nějaká příležitost, třeba vystoupení s hudební vložkou, tak při ní maminka účinkovala.

Na Tábor, kde jsme bydleli, mám moc hezké vzpomínky. Vždyť to byla doba mého dětství. Bydleli jsme u Bechyňského mostu, dnes se ulice s naší vilou jmenuje po tatínkovi. Měl jsem ještě bratra Jaromíra, byl o půldruhého roku mladší. Maminka se o nás dokázala překrásně postarat, i když tatínek zemřel.

Když tatínek v roce 1929 zemřel, bylo mu jen 56 let. Stuhy z jeho smutečních věnců mám tady v bytě a nabídnu je muzeu, našel jsem je v pozůstalosti po mamince. Maminka byla o 19 let mladší. Ženiši, kteří by se k ní věkem hodili, padli ve válce. Maminka nám nikdy neřekla, že tátu znala z Hradce už před válkou. Můj tatínek tam byl na vojně u 75. pěšího pluku. Pořádali se tam sokolské výlety a já v pozůstalosti  našel pohlednici z jednoho výletu, který posílala maminka a tatínek je podepsaný mezi ostatními sokoly. Tehdy pro ni zřejmě nebyl zajímavý, protože byl starší. Jenže pak se to mezi nimi nějak semlelo a z jejich vztahu byla ohromná láska.

Maminka byla pohledná a temperamentní ženská, účastnila se především kulturního života. Byla členkou táborského progresivního ochotnického spolku, který se jmenoval Intimní scéna. Tatínek patřil k jeho zakladatelům. Ochotníci v Táboře nebyli špatní, ale měli jen tradiční repertoár. Intimní scénu tvořili intelektuálové, profesoři z gymnázia nebo reálky. Měli vynikající repertoár, a když pořádali různé literární večery s hudbou, maminka při nich zpívala.

V dětství jsem byl skaut, mám přezdívku King. Jako malý jsem chodil také do sokola.  Moc mě to ale nebavilo, protože v sokolovně páchly šatny. Také mi to otrávil táta, který nás malé cvičil a byl na nás přísný. Styděl jsem se před ostatními kluky, když mě plácl do zadku, protože druhé tak potrestat nemohl.

V Táboře jsem začal studovat na klasickém gymnáziu, ale když měla přijít latina, na kterou jsem nebyl, přestoupil jsem na reálné gymnázium. Na reálce už pro mě bylo studium výborné. Měli jsme kromě němčiny jako další cizí jazyk francouzštinu. Také tam byl kvalitní profesor kreslení, zatímco na gymnáziu byl profesor, který učil ještě podle starých rakouských osnov. A to mi nevyhovovalo. Byl jsem tenkrát primánem a sekundánem a on mi říkal: Pane Laudo, kdyby to tak viděl váš otec.

Na reálce mě studium chytlo a předurčilo k budoucímu povolání. Byl tam profesor Schenk, staromilec, vynikající pedagog, a pak také   Pavel Laška, velice progresívní malíř, který pocházel od Jindřichova Hradce. Tehdy na středních školách učili akademičtí malíři výtvarnou výchovu, předmětu se říkalo kreslení. Měli malířskou akademii a pedagogický kurz. Nebyli třeba dobří pedagogové, ale když měl člověk pro kreslení zápal, tak se opravdu malovat naučil.

Maturoval jsem v roce 1940 a odešel do Prahy, kde jsem začal studoval grafickou školu. Zajímavá je i historie, jak mě malířský talent zachránil před nasazením v Říši. Ale o tom zase někdy příště."

Vyprávění zaznamenal Radek Gális