První škola ve městě existovala už v první polovině 14. století. Ředitel Státního okresního archivu v Českých Budějovicích Daniel Kovář tak soudí podle četných historických listinných záznamů.

V té době ještě neexistovala povinná školní docházka, děti tudíž chodily do školy tak dlouho, než jejich rodiče uznali, že jsou již dostatečně vzdělané. „Měšťané nevyžadovali pro své potomky vzdělání proto, aby si děti uměly přečíst pohádku. Ale hlavně kvůli kupeckým počtům," vysvětlil Daniel Kovář. „Město totiž záviselo na obchodu, oběhu peněz. A bylo tedy žádoucí, aby si jeho obyvatelé uměli spočítat peníze nebo si dovedli v nějakém zápisu ověřit, zda je někdo nechce ošidit," doplnil archivář.

Škole se říkalo městská, učitele žáci znali jako rektora. „Platilo ho město, ale velký vliv na školu měla i církev. Už jen proto, že škola sídlila v areálu děkanství – tam, kde je dnes knihkupectví U Mikuláše v Kněžské ulici," přiblížil.

Město se ale s děkanstvím často dohadovalo, kdo má učitele platit. „Ze zápisů v archivu víme, že učitel neměl po hmotné stránce na růžích ustláno. Plat od města byl malý, a tak se pokoušel mámit příspěvky od rodičů žáků. S farářem se dělil o dříví, které dostávali od města jako deputát. Učitel se zkrátka měl co ohánět, bojoval o každý grošík," popsal Daniel Kovář.

Napříč staletími si obyvatelé Budějovic stěžovali na poměry ve škole. Vadila jim zima ve třídě, rozbitá okna, zašlé podlahy nebo špinavé zdi. „Církevní hodnostáři, ale i rodiče žáků si často stěžovali na to, že učitel chodil do školy opilý a že si posílal žáky se džbánkem pro pivo," vyprávěl archivář.

Ani děti ale nebyly svaté. Ve škole často zlobily a rvaly se. Někdy kolem roku 1550 pražské úřady dokonce řešily případ, kdy jeden žák budějovické školy druhému vypíchl při rvačce oko.

Vyučování v první budějovické škole se do jisté míry podobalo tomu, jaké dnes znají žáci a učitelé v málotřídkách. Kantor musel v jedné místnosti naráz učit děti různého věku a různých znalostí. Musel si je tedy rozdělit do skupin podle toho, jak jsou staré a co umějí.

Pokoutní kantořiJednou z bolestí školského systému v prvních staletích existence Českých Budějovic byli takzvaní pokoutní učitelé. Šlo převážně
o vysloužilé vojáky či vojenské invalidy, kteří přišli do města a ve svém příbytku se rozhodli pokoutně vzdělávat děti, za což samozřejmě inkasovali peníze.

„Tato praxe se v Budějovicích tiše tolerovala. Ovšem jakmile městská škola upadla do nějaké větší bídy, přišla na pokoutné kantory stížnost od oficiálního učitele," vysvětlil ředitel Státního okresního archivu v Českých Budějovicích Daniel Kovář.

Doplnil, že pokoutné školy neměly velkou úroveň. „Vojáci sice možná uměli psát i počítat, ale dětem předávali hlavně praktické poznatky o životě na základě svých zkušeností," dodal archivář.

Učebnice mizí, střídají je tablety

Místo sešitů a učebnic si před každou hodinou žáci 7. A chodí do speciální skříňky pro své tablety. Od začátku aktuálního školního roku jsou totiž výukové hodiny ve třídě 7. A Základní školy Pohůrecká jiné, než bývá zvykem.

„Zpočátku jsem si připadala jako Alenka v říši divů," přiznává Kateřina Tůmová, jež třídu vede. „Ale stejně jako moji žáci jsem si rychle zvykla a moc mě to baví. Spousta žáků ze třídy už s tablety uměla před začátkem celého projektu, dokonce mi někteří zkušenější i radili," doplňuje učitelka, která ve třídě učí angličtinu, dějepis 
a výtvarnou výchovu. „Tablety zčásti nahrazují učebnici i sešit, děti si na nich vyhledávají a ukládají informace. Ale používáme i obyčejné školní pomůcky," dodává učitelka.

Výuka s tablety žáky ve třídě opravdu baví. „Je to zábavnější a zajímavější než 
s obyčejnými učebnicemi," potvrzuje sedmák Matyáš Kosmačka. Toho prý na tabletu nejvíce baví hodiny zeměpisu a dějepisu.

Tablety, tedy přenosné počítače s dotykovým displejem, jsou ve třídě propojeny s obrazovkou, jež nahrazuje klasickou tabuli. Žáci na tabletech poznávají novou látku, procvičují si ji a píší na nich testy. Digitální třída vznikla v rámci projektu Škola dotykem, který má na starosti nezisková organizace EDULAB.