Test Deníku: MHD jede rychleji než auto

Dopravní situace v krajském městě vyvolává poslední dobou velké emoce: u Malého jezu se plánuje nová silnice, na Modrém mostě mají naopak auta od léta smůlu. Redakce Deníku proto podnikla test, jak se nejlépe dostat skrz město v páteční ranní špičce. Trasu Suché Vrbné Poliklinika Sever se společným startem v 7.30 hodin ujel nejrychleji redaktor na kole, překvapení ale přinesl fakt, že MHD je rychlejší než auto, ačkoli absolvuje delší trasu. Takzvaný 'pěškobus' dopadl nejhůř, po svých šel redaktor oproti ostatním dvojnásobně dlouho.

Chladný, ale svěží vítr donutil mé oči plakat už na začátku trasy v Suchém Vrbném. Pak už ale důvod k slzám při mé cestě na kole nebyl. Byl jsem to totiž právě já, kdo se na konci cesty osamocen radoval na Poliklinice Sever.

Doba jízdy, bez pár vteřin to trvalo deset minut. Pohodlných deset minut, kdy jsem neuháněl jako o závod, ale jel běžnou rychlostí cyklisty. Ve vítězství jsem tak trochu doufal už na startu, ale když mi u Pětidomí dýchal na záda autobus linky 9 a už o chvilku dříve mě předjel kolega v autě, měl jsem o svůj triumf obavy.

Jenže na druhé části Dobrovodské se všechno zlomilo. Stačila průměrná kolona a vrátil jsem se rychle do čela a další desítky vteřin jsem získal u viaduktu. Do cíle jsem dorazil s velikým náskokem a ve chvíli, kdy přijížděli ostatní, už jsem mohl případně sedět v čekárně u lékaře na Poliklinice Sever. Jenže mohlo se stát i to, že bych lékaře skutečně potřeboval, to kdybych se někde srazil s chodcem nebo o mě zavadilo auto. Obojí bylo reálné.

Musím se totiž přiznat, že jsem využil i chodník. Jenže, lze se mi vůbec divit, když na celém úseku našeho testu není ani centimetr vyhrazeného pruhu pro cyklisty? Přitom místa by se určitě našla, hlavně v Suchém Vrbném a zřejmě i na Dobrovodské. A když ne na Dobrovodské, kde jezdí hodně aut, proč se pruh pro cyklisty neobjevil alespoň na paralelní ulici E. Beneše, když zde před pár dny skončila oprava?

Jednou z možností, jak se dostat ze Suchého Vrbného na Polikliniku Sever, je v MHD linka číslo devět. Tu jsem se rozhodla vyzkoušet já. Vůz odjížděl ze zastávky Suché Vrbné v 7.34 hodin, cesta měla podle řádu trvat 14 minut.

Již při pohledu na rozpis trasy bylo zjevné, že MHD jezdí delší cestou, než jakou mohou zvolit kolegové v autě a na kole. Očekávala jsem tedy, že do cíle dorazím jako poslední.

Spoj vyráží načas. Cesta po Dobrovodské je příjemně plynulá a rychlá, první zdržení ale přichází hned na následující zastávce. Zatímco stojíme, hravě nás předjíždějí ostatní řidiči včetně kolegy v redakčním autě. Totéž se opakuje u plynárny a Vrbenské ulice.

Před křižovatkou s Rudolfovskou a viaduktem se navíc začíná tvořit kolona. Tady má však MHD štěstí. Odbočovací pruh k nádraží je volnější, proto celkem snadno projíždíme a řadu aut necháme za sebou. Přesto nevěřím, že bychom se zajížďkou přes Nádražní a Žižkovu a nutným zdržením na zastávkách mohli být rychlejší než kolegové, kteří jistě pojedou rovnou po Rudolfovské.

Delší trasa nicméně nepřináší žádné velké zádrhele. Jedeme vcelku plynule a dokonce nám přeje štěstí na semaforech. Takto mineme Lannovu třídu, autobusové nádraží, Žižkovu ulici i poštu. Hladký je i poslední úsek, a když vystupuji na Poliklinice Sever, ukazují hodiny 7.47 hodin. Jsme tu tedy dokonce ještě o minutu dříve než sliboval jízdní řád.

MHD je nakonec druhým nejrychlejším způsobem cestování po městě. To je rozhodně příjemné překvapení, a když se k tomu ještě připočítá fakt, že se v ní nemusíte soustředit na řízení a můžete si v klidu číst, je skoro s podivem, že ji denně nevyužívá víc lidí.

Úspěšný start, ale překvapivě pomalý závěr, který vydal pouze na bronz. Takové dojmy si odnáším z testu, který jsem absolvoval za volantem. Ze suchovrbenského náměstí vyrážím, když mě na hlavní míjí trolejbus s kolegyní.

Hodiny ukazují 7.34 a jindy věčně přeplněné parkoviště je téměř prázdné. První krok k úspěchu. „Městskou předjedu hned na Dobrovodské a kolegu na kole možná ještě dřív,“ říkám si neskromně, když se fabie dává pomalu do pohybu.

Vjíždím na Dobrovodskou a po chvilce skutečně předjíždím trolejbus. Provoz je minimální, tak přidávám plyn. Naproti Tescu míjím i otužilého kolegu na kole. Na tváři mi hraje vítězoslavný úsměv: tenhle závod vyhraju!

Humor mě ale hned přechází. Dostávám se do zatáčky v ulici U Lávky a trnu, kam až bude sahat kolona od viaduktu. Dnes to ovšem tak zlé není, stojí se až těsně před odbočkou do Vrbenské. Před sebou mám čtyři auta, která jsou během dvou minut za křižovatkou. Sám pouštím další dva řidiče z Vrbenské a zařazuji se do pravého pruhu před viaduktem.

A právě tady to začíná váznout. Jedna, druhá, třetí zelená, stále se moc nehnu z místa. K mé hrůze mě předjíždí trolejbus a co čert nechce, spatřuji i černou hřívu kolegy, který kolem mě prosviští na bicyklu. Přepadají mě chmury. Na semaforu svítí už asi pátá zelená, když se konečně dostávám na Rudolfovskou. Dojet těch sto metrů pod viadukt mi teď připadá jako věčnost. Stopky v kapse mi dávají tušit, že už tu tvrdnu skoro deset minut.

Konečně! Mířím ke křižovatce se Sady. Překonávám ji ale už na druhou zelenou a jsem v cíli. Vidím vysmátého kolegu s kolem. Výsledný čas 13,32 minut. Co mě zaráží nejvíc, že už je tu i kolegyně z MHD, a to i přesto, že to musela vzít oklikou kolem Mercury.

Sečteno: že mě jako motoristu předjede v Budějovicích kolo, s tím jsem tak nějak počítal, ale že bude rychlejší i trolejbus, to jsem rozhodně nečekal!

Ve chvíli, kdy suchovrbenské náměstí opouští trolejbus, vyrážím i já, ale pěšky. Musím jen podotknout, že mé tempo je poněkud ostřejší, a kdyby se mnou muselo jít malé dítě, asi by mu občas nezbylo než popoběhnout.

Po pár desítkách metrů přecházím v Dobrovodské na chodník, který vede podél potoka, ale záhy zjišťuji, že to nebyl nejlepší nápad. Po chvíli se dostávám k parkovišti kde chodník mizí, a protože se mi nechce zase přecházet, čeká mě cesta těsně u vozovky.

Nějak se ale vejdu, přijde i horší chvilka. Zahýbám totiž v Pětidomí vpravo. Zjišťuji, že ne každá stavba musí být ohrazena. Narážím na lešení a další stavebnické pomůcky u domu. Na trávníku vedel chodníku vše korunuje náklaďák, ze kterého zedníci vykládají materiál. Náklaďák už přehradil chodník zcela spolehlivě. Vyčkávám a ve vhodnou chvilku se bleskově protáhnu dál ve vozovce. Školáci tady asi nechodí, ale seniorem bych být nechtěl. To bych nejspíš počkal až zedníci skončí.

Tempo jsem ale zásadně neztratil a v 7.44 mě čeká další zkouška. Chodník mizí a přede mnou jsou koleje vlečky. Naštěstí nehrozí, že by po nich něco jelo. Pokračuji proto pohodlně po trávě, v bezpečné vzdálenosti od silnice, kterou bych jinak musel použít a podělit se o ni s auty.

Na křižovatce s Vrbenskou využívám zkratku zadem kolem kolejí, než přejdu, čekám jen pár desítek vteřin, pouští mě řidič felicie. Za viaduktem jsem těsně propásl zelenou, ale v 7.57 už čekám na zelenou na křižovatce Rudolfovské a ulice Na Sadech. Po minutě blikne správná barva a jdu do finiše.

Poslední problém jsou popelnice na chodníku a projíždějící kočárek, obětuji cenné vteřiny, kočárek dostává přednost a dorážím na polikliniku Sever – je rovných osm hodin a cesta zabrala 26 minut.