Už na jaře roku 1969 ho propustili z redakce Jihočeské pravdy. Stejný osud potkal i jejího šéfredaktora a jeho zástupce. František Hešík, tehdejší redaktor a fotoreportér deníku, si prožil útrapy ještě před prvním výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, od něhož dnes uplyne 40 let.

Události následující po invazi výrazně zasáhly do jeho života. V neklidné pookupační době se mnoho lidí rozhodlo pro emigraci. Pohraničník Josef Hasil, známý jako takzvaný Král Šumavy, jich převedl přes hranice desítky. František Hešík mohl být jedním z nich.

Neopustil matku

„Nabídl mi, že mi pomůže dostat se do Ameriky s tím, že tam budu mít zajištěnou i práci.“ Nabídka to byla jistě lákavá, František Hešík se však rozhodl zůstat.

„Již předtím jsem měl možnost strávit půl roku v Africe a tam jsem pochopil, že jinde než ve své rodné zemi žít nechci,“ vysvětluje. K jeho rozhodnutí přispěla i rodinná situace – nechtěl tu nechat svou starou matku.

Jednadvacátý srpen roku 1969 byl po celé republice očekáván s napětím a obavami. Zatímco v Praze na Václavském náměstí proběhla demonstrace, která se neobešla bez zranění a ztrát na životech, v Českých Budějovicích byla situace o poznání klidnější. „Nevzpomínám si na žádné velké nepokoje či významnější demonstraci,“ říká František Hešík.

Jedinou potyčku v českobudějovický ulicích, kterou tehdejší Jihočeská pravda z 22. srpna 1969 zmiňuje, vyvolal mladík, který si pouštěl „pusu na špacír“ a chtěl změřit své síly s příslušníkem Veřejné bezpečnosti.

Události 21. srpna 1969 deník komentoval. V té době byl, stejně jako ostatní noviny v zemi, pod vedením Komunistické strany Československa.

Rozvratníci, živly

Rozvratníci, kriminálníci, vandalové, nepřátelské a chuligánské živly. Tak označila Jihočeská pravda z 22. srpna 1969 všechny, kdo při příležitosti prvního výročí okupace projevili nespokojenost s panujícími poměry.

Rozhořčeně je na jejích stránkách odsuzovali členové základních organizací Komunistické strany Československa, předsednictvo jihočeského krajského výboru Národní fronty, zástupci pracujícího lidu i důchodci.

„Ty lidi nedají pokoj, dokud nepřivedou republiku do neštěstí,“ postěžoval si tehdy na „rozvratníky“ osmašedesátiletý Karel Horák z Budějovic.

V ulicích města smutné výročí připomínaly nápisy na Piaristickém náměstí a v ulici Matice školské, květiny položené u busty T. G. Masaryka a malé skupinky lidí s trikolorami na klopách shromážděných na Žižkově náměstí.

Jitka Bromová