Nepocházíte z jihu. Jak jste se u nás ocitla?

Paulina Skavová: Je absolventkou trutnovského gymnázia, poté následovalo dvouleté studium na SPUPŠKv Hořicích. Na AVU studovala v ateliéru u Karla Nepraše a studia dokončila v ateliéru intermediální tvorby u Milana Knížáka. Je držitelkou několika ocenění a věnuje se scénografii či obsáhlé práci pro divadlo a film. Ve volném čase se věnuje třem psům, jízdám na koni a sportovní střelbě.

Řekla bych, že zakročil osud. Jsme tu díky mému muži, kterého jsem si před lety stopla. Byla jsem tehdy průvodkyně na Kuksu a jela stopem navštívit rodiče do Žacléře. Zastavilo mi auto, které řídil můj manžel. My bychom se určitě jinak nepotkali, on je sportovec a oba se pohybujeme v úplně jiném prostředí. V té době byl trenér a působil na střední lesnické škole v Trutnově. Jel v autě plném kluků na sportovní střelnici kousek od Žacléře, na Babí. Nastoupila jsem odhodlaně, byla jsem odvážná a od té doby jsme spolu. No a před jedenácti lety jsme se s manželem přestěhovali z Trutnova do Novosedel. Jižní Čechy a náš domov na samotě u lesa jsou pro mě taková klidná základna. Jsem za to vděčná a užívám si to.

Proč jste se rozhodla být sochařkou?

Určitě bych měla mnohem jednodušší život, kdybych byla třeba malířka, fotografka či cokoliv jiného, protože sochařina je skutečně náročná práce. Odmala jsem si kreslila a modelovala, byla jsem kreativní dítě. Chodila jsem do zušky a věnovala se tomu i na gymplu. Rozhodnutí, že budu sochařkou, přišlo v osmnácti. Místo na francouzštinu jsme jely se spolužačkou do Hořic tam u nás v Podkrkonoší a procházely se na Gothardu. A v této otevřené přírodní galerii mě úplně uchvátily pískovcové sochy a můj vnitřní hlas ve mě křičel: Jdu na zkoušky! Jdu do té školy! Rozhodla jsem se tedy místo vejšky dělat po gymplu zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu sochařskou a kamenickou právě do Hořic. Tam jsem se chtěla připravit na akademii výtvarných umění, i když mne okolí odrazovalo, že se na ni nedostanu. Ale já jsem si po té své cestě šla dost rozhodně a nakonec to všechno dopadlo.

Jihočeští vědci vymysleli vlastní metodu na přípravu černého česneku.
Vynálezy z jihu Čech obohatí kuchyni či pomohou rybám

Váš záměr ohledně povolání se vyprofiloval už v Hořicích?

Ano, rozhodnutá jsem byla pevně. I když jsem se v průběhu studia setkala s náročností této práce, mé odhodlání to ještě více ujistilo a posílilo. Jsem zřejmě typ člověka, co si občas rád věci komplikuje. Kdyby mělo být vše jednoduché a nalajnované, tak by mě to nebavilo. Když mi v životě někdo ohledně tvoření dával hranice, třeba ve formátu, v technice, cítila jsem se svázaná, limity mne trochu odrazují. Na hořické škole jsem v tomhle směru prožívala svobodu, a to mne do budoucna velmi ovlivnilo. Má autenticita, intimita a svoboda jsou teritorium, do kterého jen tak někoho nepustím. Pokud ale pracuji jako sochařka na zakázku, je to pro mne dialog a partnerství, naslouchání a komunikace. Uznávám autority a mám to tak přirozeně nastavené. Vlastně při této formě zakázkové práce je to o potlačení vlastního ega, umět vnímat a komunikovat. Když jsem pracovala v centru UFFO v Trutnově jako kurátorka galerie, bylo pro mne těch deset let velká škola, ze které čerpám lidsky i profesně.

Vaše poslední výstava Par Force je tematicky zaměřená na lov…

Ano, vždyť žiju na hájovně a jsem ovlivněná lesem a přírodou, která je kolem. Dále také historií umění a lovu, původní činností, kterou člověk měl, když byl nucen si potravu obstarat sám v lese. Tento význam přežití je dnes posunutý až na hranici, řekla bych, zábavy a mé pojetí výstavy Par force je vlastně konfrontace s dnešní dobou.

Jakobínka v Rožmberku nad Vltavou se po více než 100 letech otevřela pro veřejnost.
Věž Jakobínka v Rožmberku získala jako jediná z Česka evropskou cenu

Co zajímavého vám pod rukama vzniklo?

Myslím, že to nejzajímavější mě teprve čeká. Jsem rozstřelená na hodně stran, mám opravdu široký záběr a čím víc se dostávám k něčemu, co je pro mne jako sochařku netypické či odlišné, tím je to pro mne zajímavější. Dává mi to mimo jiné možnost se pak do práce úplně ponořit a pořádně si ji nastudovat i vychutnat. Miluji zvířata, každé je pro mne výzvou. Je to jedno z mých nejoblíbenějších témat. Další výzva je pro mne Alšovka na Hluboké. Pracuji na projektech, komunikuji s lidmi, dávám dohromady scénáře. Je to moc zajímavá práce a baví mne.