„Pan režisér by potřeboval, abyste přišel k výčepu a jakoby opilý na něj trochu padnul," vzpomíná Zdeněk Krajíček, zkušený krumlovský komparsista, na natáčení jedné ze scén filmu Krambambuli. Podle pokynů režiséra Xavera Schwarzenbergera scénu zahrál.
„Výborně," okomentoval jeho výkon kdosi z české části štábu a dodal: „Přesně takhle jsem včera vypadal večer po natáčení v hospodě."

Filmaři měli tehdy šťastnou ruku. Krumlovské a zlatokorunské lokace dodaly velkému příběhu drsnost a opravdovost. Včetně výkonu jinak velmi často opomíjeného komparsu.
Film Krambambuli se u nás nikdy nepromítal. A rovnou je třeba dodat, že je to škoda. Dnes, šestnáct let po svém vzniku, je k nalezení na internetovém serveru youtube.com. To je asi už jediná možnost, jak si jej krumlovští a zlatokorunští komparsisté, kteří na jeho vzniku strávili několik dní, mohli prohlédnout.

Ale vraťme se zpět, do října roku 1997. V českokrumlovském Městském divadle rozbíjí svůj hlavní stan německo-rakousko-česká produkce. Ta si vybrala Český Krumlov a areál zlatokorunského kláštera jako část reálií filmu, nad jehož názvem mnozí lidé tehdy kroutili hlavou. Krambambuli? Co to je?
Krambambuli je jméno psa, pálenky, ale také i přezdívka vášnivého pytláka Wolfa Pachlera ze stejnojmenné povídky Marie von Ebner-Eschenbachové. Všimněte si, Wolf – vlk, pytlák. Už tady rozehrává Marie von Ebner zajímavou hru s významy.

Zahrát a vůbec pohybovat se v blízkosti tehdejší velké hvězdy Tobiase Morettiho využilo hodně lidí. Mezi nimi například Luděk Štěpánek z Horní Plané, tehdy zaměstnanec Městského divadla.
„Podzim 1997 jsem si připomněl hlavně tím, že na fotografii z natáčení mám svoji dceru Kristýnu, která je dnes už studentkou vysoké školy. Tenkrát jí mohly být tak tři, čtyři roky," zavzpomínal Luděk Štěpánek. „Vzhledem k divadelní mzdě jsme se tam tehdy přihlásili z divadla skoro všichni, včetně tehdejšího ředitele. Pro mě to byla první zkušenost, kdy jsem si zahrál u filmu," pokračuje Luděk Štěpánek s tím, že postupem doby se začal věnovat komparsům více, a to nejen jako aktivní herec-neherec, ale později i jako organizátor. Spolupracoval třeba i při výběru neherců pro slavné Rafťáky.

Filmová hospoda U Černého vola, v níž se odehrávaly kohoutí zápasy a rvačka mezi pytlákem (Tobias Moretti) a myslivcem (herecky vynikající Gabriel Barylli), vznikla ve sklepení areálu kláštera ve Zlaté Koruně.
Někteří komparsisté si do ní pro natáčení kohoutích zápasů přinesli dokonce vlastní kohouty a ačkoliv měli filmaři připravena svá zvířata, ve filmu se nakonec  objeví souboj zlatokorunských kohoutích reků.
„Interiér hospody se jim opravdu povedl, měla neuvěřitelnou atmosféru. Pili jsme rybízový džus, aby to vypadalo jako červené víno," dodává Zdeněk Krajíček. Podle dostupných informací má ale načervenalou barvu i pověstné pití Krambambuli, třešňovo-bylinková pálenka. A tak je možné, že komparsisté markýrovali pití právě téhle bavorské třešňovice.

Tuto domněnku potvrzuje i Luděk Štěpánek: „Krambambuli byly vlastně dvě věci 
z filmu. Jednak pes a jednak i kořalka, kterou jsme tam jakoby popíjeli."
Pro komparsisty kuřáky bylo dalším vítaným přilepšením i to, že produkce rozdávala kromě pití i cigarety. Sice bez filtru, ale vcelku chutné. Problém byl jediný. Kouřit jste museli jen při spuštěné kameře, a tak, aby byla cigareta v navazujícím záběru vždy stejně dlouhá. 
A to se některým milovníkům tabáku hlídalo velice těžko.

O hlídači Rexovi a modřinách na lýtku

Scéna hospodské rvačky trvá ve filmu asi minutu. Točila se celý den. Jako balet, každý pohyb dopředu připraven. Po podlaze rozložené žíněnky, mimo záběr, kdyby náhodou protagonista upadl někam, kam není naplánováno. Přichází kaskadér, který herce učí jak dát ránu, jak padnout. Kousek od něj je uvázaný německý ovčák. S ním přišel na natáčení Tobias Moretti. Jak se dozvídáme, je to skutečně jeho vlastní pes, jeden z těch, které filmaři využívali při natáčení Komisaře Rexe. Kaskadér se napřahuje směrem k Morettimu. Vlčák vyráží s ohlušujícím štěkotem. Chrání svého pána. Netuší, že je to jen jako.

Pro mne jako tehdejšího komparsistu přichází hlavní chvíle v okamžiku, kdy Moretti padá na náš stůl. Evidentně neplánovaně. V poslední chvíli si všímám, že padá na svícen. Než aby se televizní hvězda nabodla, sahám po svícnu, prudce uhýbám padajícímu tělu. Opírám se o zeď, podkluzují mi nohy. Padám. Všeho si všímá režisér. „Stop," zní od kamery. „Pan režisér říká, že to bylo takhle výborné, ve scénáři to sice není, ale udělejte to, prosím, znovu," říká mi produkční. Padáme s Morettim ještě šestkrát. Pokaždé mu zachraňují život před nabodnutím na železný osten. Až večer po natáčení zjišťuji, že mám od pádů celá lýtka modrá.