Už od dětství to byl jeho sen. Americký starý válečný džíp. Chtěl se totiž stát popelářem a jezdit na stupínku.

Později si dnešní režisér Václav Marhoul, který včera přivezl na českobudějovické náměstí Přemysla Otakara II. představit svůj nový film Tobruk, sen splnil.

Začalo to knihou

„Bydlel jsem v Praze v Holešovicích a nějaký chlap ho měl na ulici. Prostě mě jako kluka fascinovalo, že to auto nemá střechu a ani dveře, což souhlasilo s mým původním záměrem stát se popelářem nebo posunovačem na dráze,“ začíná režisér vyprávět svou cestu ke svému snu. „Splnil jsem si sen až v devětatřiceti a kupoval auto jako úplný vrak,“ říká Marhoul o svém Fordu GPW z roku 1943.

Známý režisér se netají tím, že žádné jiné válečné věci dál nesbírá a ani s vozem na srazy moc nejezdí. „S fordem spíš jezdím s dětma na chalupě,“ pousmál se. „Vůbec nerozumím motorům, nejsem klempíř a ani elektrikář. Takže to auto mi stavěli lidi, co to opravdu umí. Já bych to vůbec nedokázal, ale díly po různých burzách a tak podobně, to sháním. Ale zase na druhou stranu jsem se kvůli tomu autu i o těch motorech něco naučil a leckteré věci si dokáži opravit už i sám. Což bych do sebe nikdy neřekl.“

A jak sám říká, k natáčení filmu z období druhé světové války se dostal tak trochu náhodou.

„Prostě jsem si přečetl knížku, ale také jsem mohl přečíst jinou knihu. Ale pročetl jsem si zrovna tu jednu, o válce. Takže jsem si natočil válečný film, ale to nikdy nebyl můj sen,“ zdůrazňuje.

Na včerejší Tobruk Road Show, která zavítala už do jedenácti měst v republice, nemohli chybět ani samotní protagonisté nového filmu.

„Dělám už dlouho vojenskou historii a vlastně přes kolegu z jiného klubu, který mě oslovil a řekl, že filmaři shání komparsisty. Takže jsem se zúčastnil i já,“ připomněl Jan Dobiáš z Prahy, který se věnuje sbírání českých militárií z druhé světové války.

„Pro mně natáčení bylo něco jako splnění mého dětského snu. Přímo jsem hrál i v Africe, kde sice natáčení nebylo náročné, ale spíše ty podmínky. Třeba bylo vedro okolo padesáti stupňů ve stínu, prach a všude písek,“ dodal Dobiáš.

Kromě nákladních automobilů, které se natáčení zúčastnily, si mohly desítky diváků prohlédnout i jiná druhoválečná vozidla.

„Protože my máme sbírku austinů, anglických vozidel, a tohle je náš druhý náklaďák austin. Je to vozidlo českoslovesnké obrněné brigády. I když je to šedesátileté auto, i tak se dají ještě najít díly téměř autentické,“ popisuje Zdeněk Marcín rodinný tmavě zelený náklaďáček, který armáda vyřadila z provozu v roce 1945.

„Je to jediný kus na světě, o kterém tedy my víme. Protože tato auta většinou skončila ve Francii, když Němci obsadili právě Francii, takže auta musela zůstat v Dunkerque. Opravdu je to jediný austin tohoto typu, co existuje. Takže je to světový unikát,“ zdůraznil Marcín ale s tím, že i když je austin výjimečný, tak se s ním jezdí o sto šet. Dokonce si i Marcínův Austin K30 zahrál i v několika filmech, ale v Tobruku nikoliv.