„Převáděl jsem lidi přes hranice, a když mě chytli, všechnu vinu jsem pak u výslechu bral na sebe, protože další lidi ve skupině byli vojáci československé armády, kterým hrozil trest smrti,“ říká František Zahrádka.


V roce 1949 mu bylo devatenáct let, takže místo trestu smrti dostal jenom dvacet let.
Štěstí na člověka, který by vzal vinu na sebe, však neměli tři důstojníci československé armády z Plzně, kterým komunističtí katané přišili velezradu a špionáž.

Tři stateční

Důstojníci Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek. Komunisté je popravili dne 13. a 14. listopadu 1952.
Důstojníci, kteří si pro své vlastenectví a zkušenost z legií v první válce vysloužili od komunistů smrt. Odsoudili je a obvinili z vyzvědačství a velezrady. Čekal je trest smrti nebo doživotí, a tyhle tresty také dostaly.


„Josef Kučera měl strašnou radost, že nedostal trest smrti. Jenže prokurátor byl takové zvíře, že mu nestačily jiné provazy, odvolal se, takže bylo provedeno nové trestní řízení, a Jiří Kučera byl nakonec popraven,“ říká generál Antonín Husník z Plzně.


Antonín Husník ví, o čem mluví. Dlouholetý politický vězeň, který si odpracoval mnoho let v uranových dolech na Jáchymovsku, a který se po roce 1989 snaží o důstojné připomenutí popravených důstojníků.


„Když ho odváděli, byly mi necelé čtyři roky,“ vzpomíná syn jednoho z popravených Jiří Kučera, který se každoročně účastní 13. listopadu pietní akce u plzeňských kasáren před zimním stadionem.


„Přišli si pro něj, že se něco stalo v kasárnách, a od té doby jsme ho neviděli. Pak si pamatuji, když jsme se s ním byli rozloučit na Pankráci. Utkvělo mi v paměti, jak se k němu chovali. Nikdy nezapomenu na to zvěrstvo. Jak se k němu chovali bachaři, to se ani nedá vyprávět. Když jsme tam s ním před popravou byli, vyrazili tatínkovi oko.“


Všechny podrobnosti se dozvěděli až v roce 1968, kdy žena popraveného požádala o rehabilitaci. „Dostali jsme se k rozsudkům, ale mohli jsme k nim nahlížet jen u soudu,“ vzpomíná Kučera.


„Maminka žádala Gottwalda o milost, ale nebylo to nic platný. Tatínka popravili. Jeho dopisy na rozloučenou jsme dostali až po 49 letech,“ dodává Jiří Kučera.


„Bylo hodně slušných a hodných lidí, kteří se spíš snažili mamince a nám pomoci,“ pokračuje ve vzpomínání dcera popraveného Alena Kučerová. „Neměli jsem nárok ani na sirotčí důchod. Žili jsme jenom z toho, co maminka vydělala. Když jsme si o důchod psali, odpověděli nám, že bychom byli zvýhodnění proti těm, který se neprovinili proti socilistickému zřízení. Dostala jsem sirotčí důchod až v šestnácti letech. A to mi byly necelé dva roky, když tatínek zemřel,“ dodává Alena Kučerová.

Vzpomínky na smrt

Synové a dcery popravených chodí k památníku u plzeňského zimního stadionu každý rok.
„Naše maminka sem chodila pokaždé, dokud nezemřela,“ pokračuje Jiří Kučera.


„Díky generálu Antonínu Husníkovi se tu každý rok sejdeme a jsme rádi, že máme místo, kde se můžeme scházet a připomenout si tatínkovu památku,“ dodává Jiří Kučera. „Tohle místo je totiž jediné, kde můžeme na svého otce vzpomínat.“


Každoročně chodí k pietní desce i Libor Ženíšek, syn popraveného Václava Ženíšeka. „Nejhůř ale bylo naší babičce a dědovi, kteří museli přežít smrt syna,“ říká Ženíšek. „Maminka se snažila uchránit nás od špatných zážitků, takže nejvíce se museli se smrtí tatínka srovnat oni,“ dodává.