„Sochař kolikrát za to ani nemůže,“ říká Bohumír Havel z Českých Budějovic, když popisuje, co všechno škodí dřevěným sochám v parcích a jinde ve volné přírodě. Stačí podle něj neodborné usazení na nevhodný podklad.

Sám už zhotovil například několik zvonic rozestavěných různě po jižních Čechách a má za sebou i jiná díla. „Dělám stylem motorová pila. Jsou to sochy ven, musí něco vydržet,“ přibližuje svou práci Havel, který se profesionálně věnuje ochraně dřevin. V rámci své profese dokáže třeba i sbírat pyl na vršcích zelených šumavských velikánů. To, že se mu občas pod rukama vyloupne ze dřeva nějaká socha je pouze koníček.

„Nedávno jsem dělal sympozium ve Vyšším Brodě, příští rok ho chystám v Jílovicích u Prahy,“ říká Havel. „Není to těžké, sezvu čtyři, pět lidí, jak se známe mezi sebou,“ dodává.

Sám nyní přesídlil na statek u Lachovic, kde má větší prostor nejen na profesi, ale i na práci na nových sochách. Pro nové sochy je pravou alchymií nejen umístění v terénu, ale hlavně jejich zabezpečení proti vlhkosti a houbám. „Spodek napenetruji, nesmí tam být asfalt, to musí dýchat,“ popisuje důležité zásady Havel a připojuje, že proti houbám a plísním ošetřuje dřevo Bochemitem. Na vršek pak zpravidla přidává ještě kovový kryt, aby se do dřeva nedostala vlhkost při dešti nebo při sněžení.

Na počátku stačí malá prasklina, do které zateče při jarních teplotách kolem nuly. V noci se voda změní v led a ten postupně naštípne dřevěné tělo uměleckého výtvoru. Pro Budějčáky je asi nejznámějším Havlovým dílem Toulavá zvonice, kterou nedávno instaloval v Hluboké nad Vltavou. Její tělo je z dubu starého přibližně 450 let z Poněšické obory. Vnitřek byl ale celý vyhnilý, a tak se netradiční využití podle Havla samo nabízelo. Pomáhal mu nejen syn Tomáš, ale i další kolegové, celá zahradnická parta.

Určený směr

Kdyby vnitřek nebyl vyhnilý, snad by ani zvonice nevznikla, protože by dalo podle dřevosochaře hroznou práci zdravé dřevo odtesat. Takhle příroda sama určila směr, kterým se Havel při svém konání ubíral.

Když byla zvonice hotova, tvořily ji dva samostatné mohutné kusy dubového kmene mezi nimiž je zavěšená kovová trubka, aby si mohl zazvonit každý, kdo má zájem. Pak nastalo pro zvonici velké putování. Nejprve měla být umístěna na Jeleních Vrších, aby dotvářela atmosféru při plavení dřeva. Obec ale nesplnila slíbené podmínky a tak se zvonice neocitla u Schwarzenbergského kanálu a putovala dál. „Pan Schel z Metropolu mi nabídl, abych ji postavil v Českých Budějovicích před Metropolem. Přijal jsem a tam si zvonice všimla paní Sedláková z odboru kultury magistrátu,“ popisuje Havel cestování své zvonice.

Dva roky si pak na ni bylo možné zazvonit na náměstí Přemysla Otakara II v krajském městě. Pořád se ale hledalo stálé umístění. Ve hře byla i Kleť, ale správa CHKO s tím nesouhlasila. Havel ale říká, že to chápe, že si nemůže každý postavit na Kleti co chce. Dodává však, že by se mu místo na Kleti líbilo.

Nakonec se řízením osudu dostala zvonice zpátky do Hluboké nad Vltavou, nedaleko Poněšic. Dřevosochaři nabídl umístění díla ve městě či okolí starosta Tomáš Jirsa. Z několika míst si Havel vybral pozici u golfového hřiště, kde dnes zvonice k potěšení kolemjdoucích stojí. Další sochy z Havlových rukou lze vidět třeba v areálu vyšebrodského kláštera nebo u českobudějovické plovárny.