O tom, že pro mnohé členy je tancování, zpěv, ale i třeba péče o historické kroje srdeční záležitostí, svědčí i fakt, že s Doudlebanem spojují svůj život děti a mnohdy i vnoučata někdejších členů.  Těch má v současnosti soubor na tři desítky a jak říká jeho umělecká vedoucí Mirka Dürnfelderová, nejde jen o obyvatele Doudleb, ale jsou rozeseti po celém kraji od Českého Krumlova po Týn nad Vltavou.

„Většina z nich má k Doudlebům blízký vztah, narodili se tu, vyrostli, a dnes třeba žijí s rodinou někde jinde, někteří mají třeba v Doudlebech rodiče, ale máme i členy, kteří se k nám přidali jen proto, že je baví folklor," vysvětluje Mirka Dürnfelderová.

Spolu s ostatními se schází pravidelně v pátek v místním sále při zkouškách. „Občas je potřeba domluvit nějaké organizační záležitosti, ale  hlavně pilujeme detaily našich vystoupení," přibližuje náplň pátečních setkání.  Ani při nich ale příprava zdaleka nekončí.

Zvláštní kapitolou je například péče o kroje.  „Snažíme se nosit ty originální, dědí se většinou z generace na generaci, ale ne každý má vlastní kroj, některé jsou majetkem souboru a členové si je půjčují. Pochopitelně některé součásti krojů je třeba obnovovat, například košile nebo spodnička se dá ušít, jedna z členek souboru Vlasta Chyňavová dělá pletené součásti krojů, ale leccos také sháníme například přes internet nebo od lidí, kteří třeba vyklízí pozůstalost a nabídnou nám kroj po babičce," přibližuje Mirka Dürnfelderová.

Z historie DoudlebanuV roce 1927 přišel do regionu 
F. M. Čapek, sběratel lidových písní a tanců, aby vzkřísil zapomenutou krásu lidové tvořivosti doudlebského regionu. S pomocí pamětníků zapisoval písně, tance a zvyky. Uspořádal v Doudlebech staročeskou pouť, staročeské dožínky a masopust. Po jeho smrti se ale nenašel nikdo, kdo by v této činnosti pokračoval. Až v roce 1943 se Doudlebáci dali znovu dohromady – a právě tento rok pokládáme za dobu vzniku souboru, protože od této doby nepřetržitě pracuje. Soubor zpívá, tancuje a oživuje zvyky dávných předků, samozřejmě výhradně z Doudlebska.

„Většina toho, v čem vystupujeme, je starší než sto let, je to vlastně starožitnost vyžadující zvláštní zacházení a dříve, když jsme jeli vystupovat do zahraničí, jsme dokonce museli mít na kroje speciální povolení k vývozu s tím, že po vystoupení kroj opět přivezeme zpátky," líčí vedoucí souboru především předrevoluční peripetie.

Ani dnes se ale cesty na zahraniční vystoupení neobejdou bez  starostí, které by málokoho napadly. „Musíte s sebou vzít spoustu věcí od lékárničky po jehlu a nit. Zapomenout zvlášť něco, co je potřeba při vystoupení, by byl průšvih. Takový šátek, který je součástí doudlebského kroje, ve Vídni neseženete," směje se vedoucí.

Díky souboru se o jihočeském folkloru ví leckde ve světě. Nejdál byl celý Doudleban ve francouzském městě Pacé na pobřeží Atlantiku, někteří zástupci reprezentovali naše tradice dokonce i v Anglii. Velmi aktivní jsou ale i v domácím prostředí, samotné Doudleby nevyjímaje. K tradičním akcím patří masopust a dožínky.

„Dožínky bývají v režii souboru, zveme si ale i hosty například z Moravy, ale i ze zahraničí, někteří účinkující se ani nevěnují folkloru. Masopust je pak záležitostí celé obce, chodí u nás dokonce dvě koledy – mládenecká růžičková a ženatí chlapi jako slaměná koleda. Ti si říkají Doudlebská revizní a kontrolní koleda a skutečně prověřují, zda mládenci neporušují prastaré tradice. Striktně dodržovat všechny zvyky předků ale při všech aktivitách souboru nelze, občas zavedeme nějakou inovaci, drobné choreografické úpravy, aby bylo vystoupení pro dnešní diváky srozumitelnější, ale i ty se vždy musí držet v duchu akce. Rozhodně ale neděláme variace na folklor," zdůrazňuje Mirka Dürnfelderová.

Neznamená to ale, že by se Doudleban vyhýbal novinkám. Patři k nim například Štěpánská zábava, která se ovšem nekoná na Štěpána, ale o den dřív, 25. prosince. „Máme motto: Vánoční váhové přírůstky do nového roku nepřenášíme. Kdysi jsme se ujali pořádání zábavy po místních myslivcích, ta první se skutečně konala 26. prosince, pak se ale termín přesunul o den dopředu. To proto, aby zaručeně následoval volný den. Říkáme, že na Štěpána jdeme domů," vysvětluje s úsměvem  umělecká vedoucí souboru.