Vrací se v něm k bolavému tématu z pankrácké věznice, kde byly v 50. letech mezi politickými vězeňkyněmi vyslýchány a mučeny také těhotné ženy. Některé ve vězení porodily. Některé přežily. Jejich děti ne. Dnes po nich zbylo 41 náhrobků v rohu Ďáblického hřbitova, dalších několik stovek dětí beze stopy zmizelo v černých adopcích. Třicet let po revoluci je to téma stále přítomné. Už proto, že se za tragédii dosud nikdo neomluvil, nikdo za ni nepykal a nikdo dnes stále ještě neví, kdo přesně je u severní zdi hřbitova pohřbený.

Kdy jste se poprvé setkala s informací, že v Ďáblicích na hřbitově je hromadný hrob,v němž leží i čerstvě narozené děti politických vězeňkyň?

Před několika lety jsem narazila na informace, že v Kanadě se v blízkosti výchovných institucí, kde převychovávali děti původních obyvatel, našly hromadné hroby, o kterých do té doby nikdo nevěděl. Přišlo se na to, že kanadská vláda spojená s katolickou církví zřejmě stála za smrtí stovek takzvaně nepřevychovatelných dětí a nelegálně je pohřbila. To vše se zřejmě odehrávalo ještě v 70. letech minulého století. Tenkrát mě to šokovalo, nemyslela jsem si, že by se něco takového mohlo ještě někde dít, obzvlášť v Kanadě a vlastně celkem nedávno. Osudy těch dětí mě zaujaly, začala jsem pátrat po tom, jestli i naše dějiny neskrývají podobný příběh — a objevila jsem zprávy o Ďáblickém hřbitově.

Jak jste se rozhodovala o tom, že z takových informací stvoříte román?

Přestože se zajímám o novodobou historii, o mrtvých dětech z procesů z padesátých let jsem nikdy neslyšela. Snažila jsem se dohledat informace, ale šlo to těžko. Téměř nic se nedalo s jistotou ověřit. Takže mi bylo jasné, že jestli začnu psát, bude to opět román, beletrie. Přes už publikované vzpomínky některých vězeňkyň jsem se dostala k dokumentárnímu filmu Nesmíš plakat, který zpracovává totožné téma. Režisérka zažila některé z praktik na vlastní kůži. Bylo jí dvanáct, když si poprvé prošla krutým výslechem ve věznici na Pankráci. Znala se s politickými vězeňkyněmi, po revoluci se stýkaly a jí se podařilo některé z nich přesvědčit, aby ve filmu promluvily. Dál jsem pátrala i v archivech a záznamech nejrůznějších spolků politických vězňů, ale dat a jmen je málo, vlastně téměř žádná. Až když jsem odevzdala rukopis, vyšla kniha Ďáblický hřbitov, ale ani výzkumníci spojení s Ústavem pro studium totalitních režimů, který knihu vydal, se k mnoha ověřitelným informacím nedostali.

Jak jste tedy informace pro knihu získala?

Něco jsem našla mezi publikovanými vzpomínkami vězeňkyň nebo jejich rodin, v knihách i dokumentárních filmech, ze záznamů projektu Paměti národa. Hodně informací o tom, jak to tenkrát v ženském vězení chodilo, jsem získala z dopisů K 231, to je Klub bývalých politických vězňů Dopisy posílaly oběti jako vlastní výpovědi státním institucím v roce 1968 s bláhovou nadějí, že dojde k nápravě. A pak jsem chodila na hřbitov na čekanou.

Naslepo?

Ano, zkoušela jsem to ve dnech, které lákají na hřbitovy pozůstalé ve větší míře než jiné. Říkala jsem si, že kolem Dušiček nebo o Vánocích bude pravděpodobnější, že narazím na někoho z pamětníků. To se mi nakonec opravdu podařilo.

Koho jste tam potkala?

Člověka, který má údajně v hromadném hrobě u severní zdi hřbitova pohřbeného čerstvě narozeného bratra a maminku, která zemřela po neasistovaném porodu ve vězení.

Údajně?

Nikdy si nebude jistý, zda jsou v tom hrobě skutečně jejich ostatky.

Jak se tohle dělá? Oslovujete pozůstalé s tím, že píšete knihu?

To ne. Nejsem ten typ člověka, co by se dokázal takhle vetřít. Obzvlášť na hřbitově. Snažila jsem se to uhrát na náhodu. Plán byl, že až někoho u těch dětských hrobů potkám, pozdravím a zkusím se zeptat, jestli o tomhle místě něco bližšího neví. A uvidím, jestli bude mít chuť si třeba i anonymně povídat. Kdybych cítila neochotu, na nikoho bych netlačila, stejně by to nefungovalo.

A jak to tedy bylo s tím pozůstalým, který s vámi mluvil?

Na něj jsem narazila náhodou, úplně na začátku. Ďáblický hřbitov je hodně rozlehlý a já se mezi tisícovkami hrobů ztratila. Najednou se objevil starý pán, který mě na požádání k místu u severní zdi dovedl. Netušila jsem, že by s ním mohl mít cokoliv společného. Po půlhodince, co jsem se tam toulala a zapisovala si jména z náhrobků, se ten muž vrátil a zeptal se mě, jestli mi může nějak pomoci. Jestli někoho hledám. A tak to všechno začalo.

Muselo být emočně náročné ho poslouchat.

Ano i ne. On nebyl nijak zahořklý, byl rád, že ho poslouchám, většinu svého života se o mamince a bratrovi s nikým bavit nemohl a dnes už to nikoho nezajímá. Neplakal. Proč by měl? Je to strašně dávno, zasunuté, přežité. Byl smutný spíš z nezájmu o ty události v době, kdy se ještě mohlo někomu pomoci nebo šlo někoho potrestat, než ze samotné tragédie. Tu už zpracoval, byl tenkrát malým chlapečkem, brášku nikdy ani nespatřil. S jeho smrtí a smrtí své maminky byl smířený, nedokázal se však smířit s prázdnem a s nespravedlností. S tím, že napíšu knihu, souhlasil hlavně kvůli tomu, aby i dnešní generace věděla, kolik měl náš národ hrdinů, kteří se nenechali zlomit. Za války ani po ní. I přes to všechno chtěl připomínat to dobré.

Jak je možné, že to třicet let po revoluci nikoho nezajímalo?

Jsou věci, o kterých je asi snazší mlčet. Těmhle dětem nevzala život nějaká ideologie, bylo jim sotva pár hodin. Zemřely kvůli obyčejnému lidskému zlu, nezájmu, nenávisti nebo osobnímu profitu. Na pomníčcích dětského hřbitova je dnes víc než čtyřicet jmen. Co mě ale šokovalo ještě víc, byly osudy dětí, které se ve vězení narodily a přežily, dostaly nové jméno a byly tajně umístěny v náhradních rodinách. Obvykle v rodinách z řad Vězeňské služby, StB nebo SNB. Těch mohlo být až šest set. Dneska jsou to senioři, kteří celý život považovali za rodiče třeba i lidi, kteří jejich biologické rodiče pronásledovali, mučili nebo zabili. Trestní stíhání v souvislosti s odcizením dětí nebylo nikdy zahájeno, z právního hlediska totiž není možné pátrat po nových jménech adoptovaných dětí.

Mluvila jste ale o dopisech z konce šedesátých let. Ty neměly žádný efekt?

V roce 1968 sice vznikla vyšetřovací komise, která se měla hromadnými hroby zabývat. Jen několik dní před začátkem vyšetřování však došlo za podivných okolností k požáru, při kterém shořely přesně ty hřbitovní knihy, ve kterých byly uložené záznamy právě z dané části hřbitova. To byly přitom jediné záznamy, kterým by se dalo aspoň trochu věřit. Záznamům z věznice se dá věřit jen těžko.

Proč?

Protože se jedná o záznamy, které vlastně napsali vrazi o svých činech. Dá se předpokládat, že mnohé bylo zaznamenáno jinak, než se ve skutečnosti stalo. A spousta dalších informací nebyla zapsána vůbec. Nebo se později ztratila. Když je ve vězeňských záznamech ze začátku padesátých let napsáno „zemřela při porodu“, nemůžete vědět, jestli ta žena skutečně zemřela při komplikovaném porodu, nebo třeba po výslechu, který byl tak brutální, že ho nepřežila ona ani dítě. Nebo kvůli tomu, že jí bylo schválně odmítnuto lékařské ošetření a základní léky. Totéž u novorozence, který zemřel „přirozenou smrtí“. Jak moc ona smrt byla přirozená, a hlavně jak moc se jí dalo zabránit třeba obyčejnými antibiotiky. Záznamy ve hřbitovních knihách mohly být reálnější, alespoň co do počtu a jmen pohřbených, i když ani u nich bychom si nemohli být úplně jistí. I proto se o tom nemluví. Nejsou důkazy, aby to někdo rozpletl. Navíc tomu nikdo nechtěl věřit. Právě to mi říkal ten stařeček ze hřbitova.

Co přesně?

Že když po válce vodili Němce do koncentračních táborů, aby viděli, co se tam dělo, bylo to tak strašné, že ti lidé reagovali popřením. Když o tragédiích Ďáblického hřbitova začal on s někým po revoluci mluvit, reagovali všichni stejně: to není možné, to se nemohlo stát, tomu nevěřím. Němci ty koncentráky aspoň mohli vidět. Hromadný hrob na Ďáblickém hřbitově byl celá desetiletí utajený, roky plynuly, časy se lepšily a lepšily, až pak bylo najednou po všem a nikdo už nechtěl vytahovat zlé vzpomínky.

Jak jste o tom byla schopná vůbec psát? Několikrát jsem byla rozhodnutá, že ten román prostě nedočtu, ocitla jsem se na hraně, kde hrozilo, že s knihou mrsknu na druhou stranu pokoje a už se k ní nevrátím.

Já vás chápu. Proto jsem předně stvořila postavu mstitele, který v tomhle směru čtenáři ulevuje. Je to někdo, kdo to dá po letech do pořádku, zjedná spravedlnost, byť skrze pomstu. Na začátku jsem ale udělala velkou chybu.

Jakou?

Pod vlivem emocí jsem se snažila dostat do knihy všechno, nechtěla jsem vynechat žádné detaily. Četla jsem třeba motáky, které někdo vynesl z věznice a ve kterých byla ta zvěrstva popsaná. Nemyslela jsem si, že by lidé byli schopní se něčeho takového dopustit. A když jsem to přijala, nechtěla jsem se toho vzdát.

No ale jak jste to psaní vydržela?

Napsala jsem vždycky dvě tři strany Severní zdi, pak jsem utekla k jiné knize; souběžně jsem pracovala na humoristickém románu pro jiné nakladatelství, který je plný zážitků z cest s rockovými kapelami, takže jsem přepnula na vtipné historky, ty jsem psala za odměnu. A pak jsem se zase vrátila k Ďáblickému hřbitovu. Chápu, že čtenář takový únik nemá, a že když začne číst U severní zdi, čte třeba čtyřicet stran v kuse. A že to může být moc. Nakladatelství mi první verzi rukopisu vrátilo jako příliš drastickou. Museli jsme text vyčistit. Najít rovnováhu mezi tím, jak se dotknout lidí, ale nepřehnat to přílišnou drásavostí. Trvalo to rok, než jsme tu únosnou hranici našli. Je to těžké čtení. Hlavně pro matky.

Zmínila jste postavu mstitele. Nakolik je pomsta vyrovnáním se s minulostí a nakolik jde jen o další brutalitu, která život obětem stejně nevrátí?

Když přišla sametová revoluce, bylo mi deset. Takže jsem ten poslední, kdo může někoho soudit nebo někomu vykládat o tom, jak se měl nebo neměl chovat za komunismu. Nenapsala jsem politickou knihu, ale román o tom, jak daleko je možné zajít, když vás pohltí manipulace a slepá nenávist plynoucí z ideologie. Když si někdo přivlastní právo rozhodovat, co je dobré a co ne, kdo je lepší nebo horší člověk, kdo má přijít o svobodu nebo o život. V mé knize je katům z Pankráce přes osmdesát let a s tím, co provedli, musí žít především oni sami. Věřím, že tomu tak bylo v mnoha případech i ve skutečnosti. I můj mstitel musí žít s tím, že někoho zabil. Byť někoho, kdo si to možná zasloužil.

Říkáte, že jste nenapsala politickou knihu, ale já tam politiku vidím. Předně v tom, že dnes je třeba udělat nějaká gesta, abychom se s touto historií vyrovnali. Tak jako víme o Lidicích a každoročně si je připomínáme, měli bychom tutéž pozornost darovat i pozůstalým a obětem vražd z Pankráce.

Mělo se o tom mluvit dávno. Před třiceti lety by to možná ještě někomu pomohlo zcela reálně, dnes už mnoho sourozenců nebo potomků zavražděných nežije. Byli staří, už když přišla revoluce, natož teď.

To ano, ale je tu i rovina generačních traumat.

Máte pravdu. Ženy, které přišly o děti na Pankráci, někdy přežily. Zestárly se svou bolestí, v nuzných podmínkách, s podlomeným zdravím. Dokonce se ani nepodařilo dohledat jejich děti, které jim ukradli. Nikdo se o to ani nepokusil. To jde na vrub devadesátým letům. Nikdo neříká, že jsme měli postavit viníky ke zdi, ale oběti alespoň měly dostat důstojné důchody, nějaké uznání svého utrpení, ne jen to nepropustné ticho. Je důležité, aby se o tom mluvilo aspoň teď, abychom na to nezapomněli. Ne na jména a náhrobky, ale na celý ten příběh. Na poselství odvahy některých a na sílu zla v jiných. Režimy se můžou měnit, ale člověk by měl zůstat člověkem. Aby se nenávist příště dala zastavit včas. To vaše srovnání s Lidicemi je sice hezké, ale pomníčky jsou pořád jenom pomníčky. Ostatně tyhle děti umíraly, právě když my jsme stavěli pomníčky, jako jsou ty lidické.

Co teď cítíte, po tom roce úprav, když je kniha venku?

Mám strach. Je to téma, které bude těžké ustát. Určitě se objeví lidé, kteří řeknou, že se to nikdy nemohlo stát. Nemám jim to za zlé. Je to způsob obrany vlastních vzpomínek. A vzpomínky na ty tam dole pod zemí se pomalu rozplývají v mlze zapomnění.

Klára Kubíčková, Kavárna Host