Pravdu je ovšem třeba podávat celou a nezkreslenou. Takto popisuje chování Sovětů v Československu po osvobození ministr financí v čs. londýnské vládě a agrárnický politik Ladislav Feierabend v knize Politické vzpomínky, díl III., kterou vydalo brněnské nakladatelství Atlantis. „Rusové si nic nepřivezli sebou a žijí ze země. Vybíjejí dobytek, hlavně dojnice, a hromadně porážení prasata. Kdyby to tak šlo delší dobu, nebude ani maso, ani mléko, ani hnůj."

Další smutnou kapitolou pětačtyřicátého roku byly únosy československých občanů sovětskou tajnou policii NKVD do nechvalně proslulých gulagů. Celkem se jednalo zhruba o deset tisíc lidí, původně ruských emigrantů, kteří ze své země odešli po říjnové revoluci v roce 1917. Ti však už tehdy měli československé občanství, takže byli nezákonně uneseni.

Věře Sosnarové bylo 14 let, když ji z jejího a také mého rodného Brna odvlékli Sověti.

Vinna byla pouze tím, že se jednalo o dceru ruské emigrantky. Přitom ona už se narodila v tehdejší Československé republice, její otec byl Čech a měla tak logicky československé státní občanství. Nic zlého nikomu neudělala, ale holt matka kdysi utekla před bolševiky s českými legionáři z rodného Ruska.

A v podstatě ještě dítě Věra Sosnarová byla opakovaně znásilňována opilými dozorci ve vlaku v dobytčáku po celou dobu deportace na Sibiř. Nutno říci, že tyto transporty se svými nelidskými podmínkami vůbec nelišily od těch, které o něco dříve odváželi Židy do vyhlazovacích táborů. V gulagu pak Věra Sonarová zůstala osmnáct let. V malém dřevěném baráku se tísnilo na padesát žen. Zima, hlad, špína, mučení a vraždění, takto krátce a výstižně se dají popsat rudé stalinistické lágry. Od nacistických koncentráků se nelišily ani v nejmenším.

Je to smutné, ale i to patřilo k realitě tehdejší doby, na to nesmíme zapomínat. Jakékoliv zkreslování historie je nepřípustné.

JAN ZIEGLER (autor je publicista)