V některých rodinách se povolání dědí z otce na syna, z matky na dceru či vnučku. Takový předpoklad byl i u Terezy Dohnalové z Budějovic, babička a maminka byly švadleny. Ji to ale víc táhlo k malování a posléze k navrhování. S tím už začala na základce. „Řekla bych, že u mne se to vyvíjelo pozvolna,“ říká Tereza.

Po maturitě na střední obchodní škole začala šít v pronajatých prostorách své nápady, ale poptávka byla spíše po klasice a co si přáli zákazníci. Po roce a půl toho nechala. Spojila šití s brigádami a pracovala výhradně doma, další vývoj byl spojen i s nepovedeným manželstvím. „Zvykla jsem si na nějaký standard a v té době to pro mne bylo těžké, musela jsem začít od nuly,“ uvádí.

MANON BLACK

Po období hledání a střídání různých prostor narazila před čtyřmi lety na vyhovující ateliér v Kněžské ulici v Budějovicích. Jak začal nový ateliér vznikat, rodila se značka Manon Black. Také originální móda určená převážně pro ty, kterým v módě vyhovuje dekadence a s tím spojené černé věci a temnější barvy. Styl by se dal popsat jako elegantní sexyoblečení s jemným nádechem dekadence.

 Nejdříve měla Tereza v Kněžské obchod, vzadu dílnu a když se zde rozhodlai bydlet, z předních prostor se stal výhradně ateliér. Není výjimkou, že zde pořádái kurzy šití a připravuje speciální módní přehlídky. Letos tu jarní přesunula na podzim, ale neuskuteční se ani ta…

S LÁSKOU

Když začala přibývat práce a značka se dostávala do povědomí, snažila se Tereza sehnat spolupracovníky, ale většinou to ztroskotalo na tom, že chtěli pracovat doma. Pro ni ale bylo vhodnější mít možnost na jejich práci dohlížet, poradit, případně něco opravit. „Když se člověk vypracuje sám a je schopen nabídnout udržitelnou kvalitu své značky, nemůže si dovolit, aby to bylo jinak,“ říká Tereza. „Protože jsem na to sama, odpracuji toho hodně, ale dělám to dobrovolně a s láskou,“ dodává.

I to ale má svá úskalí v podobě vyčerpání. Až vyhoření. To si také zažila. „Zřejmě jsem to v roce 2018 moc přepálila, chtěla jsem najít někoho, kdo by se věnoval obchodu, ale to se nepovedlo. A všechno jsem vlastně obstarávala sama,“ uvádí.

Přiznává, že si přišla jak v cimrmanovské hře, kde dědečka štvalo, že mu do hospody chodili lidi. „Mě nevadilo, že chodili lidi, ale že přicházelo hodně těch, kteří vůbec nic nechtěli,“ říká Tereza. Nebyly nápady, nebyla chuť a energie, vše se nápadně podobalo syndromu vyhoření.

TAXI POMOHLO

Přišlo rozhodnutí zkusit jinou práci. „Když mi kamarád řekl, abych jezdila taxíkem, vysmála jsem se mu,“ dodává. Ale nedalo jí to, vyhovovala jí představa, že to bude práce po nocích. Začala s ní v prosinci 2018. Přiznává, že její představy se s realitou dost rozcházely a na začátku byla z práce mírně vyděšená. Už zhruba po dvou měsících se absence kreativity začala dostavovat. S taxíkem jezdila tři čtvrtě roku a práce naštěstí splnila účel. Odreagovala se a mohla se vrátit do tvůrčího procesu.

Do jejího života loni přibyla černá německá doga Toník. „Tahle rasa byla vždycky můj sen. Tak tu teď v ateliéru spolu tvoříme a čekáme, až se nám všem zase vrátí lepší časy,“ uzavírá Tereza Dohnalová.