Výstavu nazvanou My jsme to nevzdali, která potrvá na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. až do 23. května, připravili členové sdružení Post Bellum. Působivá expozice zachycuje desítky příběhů lidí, kteří se postavili nacistickému nebo komunistickému režimu, i když za to draze zaplatiti.
Ředitelem sdružení je Mikuláš Kroupa, který se na putovní výstavě i na archivním zachycování Příběhů 20. století aktivně podílí.
Ředitel sdružení Post Bellum přiznává, že zájem o svědectví pamětníků minulosti podpořil i příklad jeho otce – filozofa Daniela Kroupy

Jak jste se dostal k pamětníkům historických událostí?

Pracoval jsem vždycky jako zpravodajský reportér pro Český rozhlas nebo BBC. Sem tam mě vysílali zpracovat různá československá výročí. Každý rok jsem chodil na setkání válečných veteránů k pomníkům a při vzpomínkových pietních akcích k výročí konce války jsem se setkával s pamětníky. Mým úkolem bylo zaznamenat jejich vzpomínky ve velmi stručné podobě. Novináři se vždy ptají na to povrchní: Kolik jste zabil Němců, nebo kolik let jste si odseděl?

S několika přáteli, kteří jsme se na akcích setkávali, nám to bylo dost líto. A tak vznikl nápad, bychom ve volném čase tyhle lidi obcházeli a zaznamenávali vzpomínky válečných veteránů. Tak před deseti lety vzniklo sdružení Post Bellum. Později jsme začali oslovovat i politické vězně, disidenty a další skupiny.
Pátrali jsme i po lidech, kteří se přímo nebo nepřímo podíleli na totalitních režimech, takže v Post Bellum máme ve sbírce i vzpomínky lidí, kteří byli třeba agenti Státní bezpečnosti či NKVD.

Vaším otcem je filozof Daniel Kroupa, který patřil k disidentům. I to bylo asi důležité pro vaše rozhodnutí věnovat se pamětníkům, že?

Můj otec patří k té generaci lidí, kteří byli nuceni k nějakému postoji v době komunistického režimu. Po sovětské okupaci už za disidentské a opoziční postoje nehrozily šibenice a tresty mnohaletého kriminálu. Když se ale člověk postavil režimu, byl perzekuován všemi možnými jinými způsoby, k nimž patřilo vyhazování ze zaměstnání, ekonomická šikana, společenská izolace, neustálý dohled Státní bezpečnosti a další věci.

Můj táta patří k lidem, kteří se pohybovali kolem filozofa Jana Patočky. Je jeho žákem a také jedním z hlavních organizátorů bytových seminářů. Ty se konaly u nás doma. My jako děti jsme pokukovaly po lidech, kteří filozofovali a mluvili o věcech, o kterých jsem my měly ve škole a na táborech zakázáno mluvit. Byli fascinující, protože byli jiní. Učarovali nám, protože byli svobodní.

Jak se žilo v disidentské rodině za komunismu?

U nás doma se mluvilo svobodně. Zároveň u nás doma bylo vždy takové napětí, kdy tátu zase odvedou, a na jak dlouho tátu zase neuvidíme. Byli jsme chudí, ale protože byl náš táta chartista a disident, tak měl do jisté míry lepší pozici než ostatní lidé, kteří v podnicích hráli tu hru s režimem. Pokud se chtěli pokusit o nějaké svobodné gesto, tak byli velmi snadno šikanováni a svět o nich nevěděl. Naopak o disidentech se svět velmi rychle dozvěděl. O chartistech se hovořilo, když byli perzekuováni. Existoval VONS – Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který se vždycky hlasitě zastal, zvláště v osmdesátých letech, když byl někdo trestně stíhán a vydírán z politických důvodů.

Naše rodina měla ze světa velikou podporu. Chodily nám balíky ze západního Německa. Měli jsme třeba pravou čokoládu, takže jsme se pak ve školách jako děti vytahovaly.

Uvědomoval jste si tenkrát jako malý kluk, co otec proti režimu dělá a jakou hraje v disentu úlohu?

Pro mě se všechno začalo vyjasňovat až po revoluci, kdy jsem byl v osmé třídě nebo v prvním ročníku gymnázia. Najednou se mi začalo krystalizovat, jak se věci s tátou měly a co všechno dělal. Fascinovalo mě, že jsme byli šťastná rodina, která žila ve svobodném prostředí. Nadchlo mě to a říkal jsem si, že bychom si svobodný duch té doby měli snažit uchovat i pro současnost a zachytit ho pro naše děti.

I proto se váš projekt nazývá Paměť národa, že?

Paměť národa je sběrem něčeho nesmírně cenného pro tento národ. Jsou to svědectví o tom, že se národ nepokořil a nepropadl beznaději. I v těch nejtěžších dobách se v lidech v tomto národě probouzel svobodný duch, duch statečnosti a pravdivosti. Myslím, že táta mě nesmírně inspiroval k tomu, abychom tyto věci dělali.

Příběh vašeho tatínka jste zpracovával vy?

Je velmi těžké zpracovávat pro paměť národa někoho příbuzného, protože člověk se zabývá až příliš intimními věcmi, které do jisté míry nepatří do paměti národa. Ale samozřejmě, že příběh našeho otce je již také zpracován.
Požádal jsem o něj jednoho ze svých kolegů. Sám když s tátou mluvím, tak občas zapnu diktafon a něco nahraji. Ale zpracování jsem nechal na druhých.

Už máte přes 1300 svědectví a výpovědí. Stále ale další pamětníky vyhledáváte, že?

Samozřejmě. Hledáme a vyzýváme, aby se nám další lidé ozývali. To je velice cenné. Každým námětem se zabýváme, i když ne každého člověka zpracováváme okamžitě. Dáváme přednost té nejstarší generaci.
Kvůli nedostatku peněz ale nejsme schopnit natočit každý příběh. Myslím si, že úroveň podpory Post Bellum, podpory projektu Příběhy 20. století, ukazuje, jak je tato společnost připravená na zkoumání své vlastní minulosti, zpracování paměti.

Soudě podle stavu našeho účtu je to velmi chabé, ochota vyrovnávat se s minulostí je na velmi nízké úrovni. Rozhodně menší než v Polsku, na Slovensku nebo v západních zemí, kde se ta témata otevírají už dlouhá léta.

Post Bellum:

Členové sdružení, které vzniklo v roce 2001, natáčí vzpomínky pamětníků, realizují výstavy a vydávají knihy. Kontakt: Na Hřebenkách 82/2909, 150 00 Praha 5, tel. 604636768, 221552197, e-mail: mikulas.kroupa@centrum.cz, www.postbellum.cz, Číslo účtu: 51-1707230277/0100