Tak to vypadalo po oba víkendové dny na výstavě modelů železnic, kterou ve své klubovně na Lidické třídě uspořádali členové českobudějovického klubu železničních modelářů.

Výjimečná výstava nabízela pohled nejen na propracovaný systém železničních tratí, mostů a tunelů, nádraží a přejezdů, kde se proháněla řada osobních i nákladních vlaků, ale i na okolní krajinu, kde vedle luk, lesů,  měst, obcí, hradů či továren nechyběly ani detaily jako pasoucí se dobytek, lesní zvěř 
u krmelce, pracující dělníci, cestující čekající na peronech, hasiči zasahující u požáru domu, funkční letní kino či koupající se lidé.
Pozorným pohledům pak neunikly pohádkové bytosti jako vodníci či bílá paní, ale ani světské výjevy jako posprejované vagóny, rozjaření hosté 
v hospodě, utopenec v požární nádrži, čůrající traktorista či lehká děva u silnice. Vrcholem dne pak byla večerní prohlídka, kdy se v sále zhaslo a rozzářily se naopak miniaturní pouliční lampy, okna domů i vagonů či reflektory lokomotiv.

Takřka dokonalý svět v miniaturním měřítku je dílem party chlapů, kteří se pravidelně scházejí ve své klubovně 
a v kroužku pro děti vychovávají mladé modeláře. Mnozí tak k nadšení pro modely železnic přivedli své syny či vnuky.

Ani oni se ale nad kolejišti mnohdy necítí na svůj skutečný věk. „Myslím si, že jsme tak trochu velké děti, ale chlap prý nikdy nedospěje. A mašinky jsou výborná hračka," směje se Jan Konrád. Koníček jemu i jeho kamarádům zabere prý tisíce hodin a přijde na desetitisíce až statisíce korun. „Na druhou stranu, každý koníček něco stojí," srovnává třeba s dnes populárním paraglidingem.

„Nás to baví, i když je to spousta náročné práce. Třeba osvětlování kolejiště nám s kolegou trvalo kolem sto dvaceti hodin," vypočítává další z členů klubu Vojtěch Bušek. V rodinách modelářů je prý ale potřeba tolerance k jejich koníčku. „Než aby ty peníze chlap prolil hrdlem, je lepší, když dělá něco, z čeho pak mají radost třeba i děti," míní Konrád.

Než ale taková nádhera vznikne, je třeba nepředstavitelná spousta náročné práce.  „Začíná to nápadem, třeba si 
z přírody nebo z reálné situace přinesete v hlavě nějaký motiv, který se vám líbí. Ten se pak snažíte zhmotnit tak, že vezmete pilu, prkna a překližku a vytvoříte rám. Na ten pak naskládáte koleje. V tom se lišíme od skutečnosti, ve které inženýři do krajiny vyprojektují dráhu, zatímco my kolem dráhy pak dotváříme krajinu. Pak si hodiny hrajete s tím, že ji dolaďujete do detailů," vysvětluje  Jan Konrád princip jen jednoho dílu modelářské práce. Potřeba je i šikovných rukou a chytré hlavy, která vymyslí, jak dráhu oživit. „Už při stavbě je proto potřeba přemýšlet, jak budete kolejiště ovládat, jak postavit výhybky. Už položení kolejí musí být přesné, aby po nich vláčky mohly bez potíží jezdit," zdůrazňuje Bušek. Například jedno z předváděných kolejišť, po kterém jezdilo až osmnáct souprav najednou, už se neobejde bez složité elektroniky, díky které nehrozí, že by se vlaky srazily.

I přes veškerou snahu se ne každá taková práce povede na první pokus. „Zrovna tady pořád něco zlobilo a nedařilo se to spravit, až jsme vzali dláto 
a kladivo a celá trať šla ven 
a udělali jsme tam novou," ukazuje Vojtěch Bušek pro příklad na složité nádraží. „Je to takřka diagnostická práce, milimetr po milimetru se zjišťuje, kam vede který drát, jestli je tam proud, za čtyři hodiny najdete, kde je zkrat," líčí občasné hledání zádrhelů Konrád.

Mohlo by se zdát, že lidé s takovým koníčkem ani nemohou brát cestování skutečnými vlaky jako běžní smrtelníci. Opak je ale pravdou. „Vlakem jezdím rád, pokud nemusím denně. Uchvacují mě jízdy historickými vlaky, ale moderní dráha mě nebere," přiznává Konrád.

Klub železničních modelářů se pravidelně schází ve středu 
a ve čtvrtek v areálu autoservisu Pronto na Lidické třídě, ve středu od 16 do 18 hodin tu pracuje i kroužek mládeže. Případné zájemce o tohoto koníčka rádi do svých řad přivítají.