Několik měsíců strávila ve Vietnamu a mimo jiné zde učila místní studenty česky, nyní se nadchla pro pomoc kambodžské vesničce. Velmi blízko k východnímu světu má čtyřiadvacetiletá Veronika Pospíšilová z Budějovic. „Jednou bych tam možná chtěla i žít," říká.

Jak se stane, že dívka z Budějovic začne vietnamistiku?
Můj otec hrál na sitár a inklinoval k východní kultuře. Zemřel sice, když mi bylo pět let, ale i mamka je stejně orientovaná. Ve třinácti mě vzala do Mongolska, jsme budhisté a východní svět mi byl vždy bližší než západní svět. Zdá se mi, že tam jsou lidé pokornější a milejší. Když jsem po Biskupském gymnáziu vybírala vysokou školu, zaujala mě etnologie se zaměřením na vietnamistiku.

Co se na takové škole vlastně učí?
Je to o vietnamské kultuře, historii, náboženství. Hrozně mě to chytlo. Hlavně se ale učím jazyk, vietnamštinu, což pro mě bylo při výběru školy důležité

Je vietnamština těžká?
Na školu jdete s tím, že vlastně neumíte vůbec nic a těžká to opravdu je. Patří mezi tonální jazyky, má šest tónů, takže jedno slovo můžete vyslovit šesti způsoby a má to pokaždé jiný význam. Je docela zábavné se to učit.

Už se domluvíte s Vietnamci?
Víceméně ano. V Praze, kde studuji, je hodně vietnamských večerek a já už všechny obchodníky dobře znám. Když na ně promluvíte vietnamsky, tak jsou úplně jiní. Začnou trochu vzpomínat na svojí zemi, hodně z nich ještě posílá peníze rodinám do Vietnamu. Líbí se mi, že dodržují tradiční hodnoty, celé rodiny se schází a je samozřejmostí, že se děti budou starat o své rodiče.

Kdy jste poprvé jela do Vietnamu?
Ve druhém ročníku mi nabídli zapojení do projektu Technické univerzity v Liberci. Ta měla dohodu s univerzitou v Nha Trang v jižním Vietnamu, že tam vyškolí Vietnamce, aby mohli později studovat v Čechách. Já jsem měla učit češtinu, protože Vietnamci musí prokázat dobrou znalost češtiny, aby získali víza.

Jaký byl první dojem?
Věděla jsem, že to bude jiné než u nás, ale stejně mě to překvapilo. Po příletu mě odvezli na studentské koleje a jako první jsem uviděla šváby na chodbách. Dneska už jsem na to zvyklá, ale tenkrát to bylo docela nepříjemné. Pak mě zarazilo, že v pokoji nebyla postel ani internet. To se všechno zařídilo až časem, a to jsem ještě měla luxus, protože jsem tam byla jako učitelka.

Jací byli vietnamští studenti?
Učila jsem asi osmdesát studentů, mezi nimiž byly jen dvě holky, protože se jednalo o technické obory, ale velmi rychle jsem se s tím sžila. Studenti totiž měli o výuku obrovský zájem, to se se školou u nás vůbec nedá srovnat.

Jak vypadala hodina, když oni neuměli česky a vy vietnamsky jen trochu?
Oni už předtím nějakou výuku češtiny měli, takže zvládali základní slovíčka jako učitelka, dobrý den, děkuji a na shledanou. Já jsem před odletem také netušila, jak budu učit Asiaty, ale doporučuje se využívat angličtinu. Byl to jediný jazyk, přes který jsme se dokázali dorozumět. Postupem času jsem ale zjistila, že to není ideální, protože se jim do toho míchají anglická slovíčka, takže jsem se snažila mluvit vietnamsky a nakonec přešla jen na češtinu, aby se jim dostala pod kůži.

Veronika Pospíšilová.Jak Vietnamci přijímají mladou dívku z Česka, která je přijede učit?
Musím říct, že mě přijali nesmírně dobře. Mají obrovský respekt k učitelům, dodnes jsem v šoku z toho, jak se ke mně chovali. Neměla jsem žádný problém s vyrušováním v hodině, cokoli jsem potřebovala, to mi zařídili, každý mi ve všem vyšel vstříc. Trochu problematické bylo pouze to, že při testech všichni pořád opisovali. Oni jsou totiž odmalička vedení k tomu, že si mají navzájem pomáhat a tak jim to připadalo samozřejmé. Bylo docela těžké jim vysvětlit, že od sebe opisovat nesmějí.

Vědí, kde se nachází Česká republika?
Víceméně ano. Zvlášť když řeknete Československo, tak si to skládají dohromady, vzpomínají na zámky, pivo. V Nha Trangu žije dokonce Vietnamec, který kdysi byl v Čechách, naučil se tu vařit pivo a teď má pivovar tam. A pak samozřejmě mnozí mají v Čechách příbuzné.

V čem byl největší rozdíl proti Čechám?
Například to, že se tam každý problém hned vyřešil. Tady všechno hrozně trvá, ale tam když jsem zmínila, že mi na pokoji nejde internet, u mě hned zaklepalo pět Vietnamců, natáhli asi třicet kabelů a šlo to.

A co třeba hygiena?
No, to je opravdu trochu problém. Když jsem tam byla jako učitelka, tak jsem měla dokonce sprchu s tekoucí vodou a někdy tekla i teplá. To je velký luxus. Když jsem tam jela podruhé jako student do Ho Či Minova Města, dostaly jsme se spolužačkami pokoj, kde teplá netekla nikdy a často nefungovala ani sprcha, takže jsme na mytí měly jen kýble se studenou vodou. Pračka nebyla k dispozici vůbec a první noc všude lezli švábi.

Jak se liší jídlo?
Ve Vietnamu se jí asi úplně všechno, co se hýbe a leze. U nás naporcujeme z kuřete třeba jen prsa a stehna, ale tam se využije všechno. Mají filozofii, že když zabijí tvora, tak ho musí úplně využít. Nestane se, že by něco vyhodili.  Jedí třeba i drápky a srdce.

Počasí je hodně jiné?
Ano, je tam obrovské vlhko, jako když vejdete do prádelny. Zároveň mají všude naplno puštěné klimatizace, takže třeba vylézt z taxíku na ulici je velká rána. Po období sucha pak nastane období dešťů, kdy je teda stejné vedro, ale navíc prší. Musíte mít na sobě pláštěnku a k tomu se pořád potíte.

Po učitelském pobytu jste byla ve Vietnamu dvakrát jako studentka. Co to obnášelo?
Studovali jsme hlavně jazyk v intenzivních kurzech. Kromě nás tam ze stejného důvodu byli i Korejci, Japonci, Turci nebo Španělé. K tomu jsem pracovala své na diplomové práci, v níž jsem zpracovávala téma Kult matek ve Vietnamu. Dělala jsem terénní průzkum, bez kterého bych to nedala dohromady.

Veronika Pospíšilová v Kambodži.Byla ve volném čase příležitost k cestování?
Ano, hodně jsme cestovali. Projeli jsme Vietnam a potom jsme se dostali do Kambodži, kde se zrodil nápad na pomoc jedné vesničce. Přijeli jsme do té oblasti jednou večer, ujala se nás nějaká žena a doporučila nám mladého řidiče, který se vynořil ze tmy, jakoby ho seslalo nebe. Pomohl nám s ubytováním a pak naplánoval výlety na další dny. Při jednom z nich jsme projížděli jeho rodnou vesnicí Bantayrersey. Byla markantně chudší než ostatní. Jeli jsme se tam podívat a mě napadlo uspořádat sbírku hraček pro děti, které tam žijí.

Pak se ale projekt mnohem rozšířil…
Když jsme jeli s těmi hračkami a nějakými penězi za starostou, ptali jsme se, co by potřeboval. Řekl, že jim chybí škola a do jiné vesnice děti chodit nemůžou, protože to zabere hodně času a ony musí pomáhat rodičům při práci na poli nebo v rodinných podnicích. Tak jsem se o to zajímala, zjistila jsem, na jakém místě by mohli školu postavit a že na to potřebují půl milionu českých korun. Nakonec jsme si řekli, že se je pokusíme vybrat. Do konce letošního roku bych to chtěla dát dohromady, aby se mohla škola postavit ještě před obdobím dešťů.

Jak se lidé v Čechách na vaši snahu dívají?
Bohužel se setkávám s názory, že se na tom sama chci obohatit, ale tak to vůbec není a uráží mě to.  Také narážím na strašně skeptické reakce, co se týče východního světa. Lidé mi tady říkají, že nechtějí přispívat na nějaké černoušky. Já v tom ale vidím smysl, protože jsem se osobně přesvědčila, že tam děti hrozně chtějí studovat. Myslím si, že je to opravdu urgentní.

Jak peníze získáváte?
Oslovuji různé firmy, pořádám zkrášlovací akce, kde ženy nechají nalíčit a vyfotit a to, co zaplatí, jde na školu, prodávám náramky z polodrahokamů. Chci dělat i charitativní koncerty, protože znám nějaké kapely, které by do toho šly. I když půl milionu není tak vysoká částka, je pro mě těžké vybrat třeba tisícovku, takže si vážím každé koruny. Budu ráda za každého, kdo mě kontaktuje na veronika.pospisilova@yahoo.com a přispěje.

Věříte, že se to nakonec povede?
Jsem o tom stoprocentně přesvědčená, protože jinak bych to nemohla dělat. Čelím velkému tlaku společnosti, objevuje se spousta negativních reakcí, takže si musím být jistá, že to má smysl. Jsem zkrátka rozhodnutá, že do konce roku peníze vyberu.

Můžete dát dárcům jistotu, že peníze půjdou skutečně na školu?
Mám v plánu do Kambodži jet a budu dohlížet na začátky stavby. Ručím za to svou osobou. Asi budu mít i stavbyvedoucího z Čech. Navíc zřídíme účet, ke kterému budu mít přístup jen já a starosta, a peníze se z něj budou uvolňovat po částech na jednotlivé fáze stavby.

Jak se obyvatelé vesnice v Kambodži tváří na to, že jim chce Češka pomáhat?
Jsou samozřejmě ostražití, protože už se setkali se spoustou slibů, které nakonec nikdo nevyplnil. Chápu, že je pro ně těžké věřit cizímu člověku, ale pořád jsme v kontaktu a teď už se hrozně těší a jsou vděční.

Za rok ukončíte magisterské studium. Chcete budoucnost nadále spojovat s Vietnamem?
Asi ano. Nerada dělám plány do budoucna, protože myslím, že nakonec vás to zavede jinam, ale chtěla bych možná žít ve Vietnamu nebo Kambodži. Ten východní svět je mi zkrátka sympatický. Třeba bych tam ráda učila angličtinu a češtinu.