Nápad na zasazení kamenů za zmizelé českobudějovické židovské obyvatele vzešel podle organizátora Tomáše Trantiny, ředitele z Paměti národa na jihu Čech, při uctívání památky romského holocaustu v loni na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. „Řekli jsme si, že bychom měli udělat něco i pro židovské oběti,“ vzpomíná, jak to začalo.

Organizátoři zprvu uvažovali, v jakém počtu položit kameny. „Hodnotný byl každý život,“ vysvětluje Tomáš Trantina, proč každý z rodiny obětí dostal svůj betonový kámen s měděnou destičkou. Při jednáních s Pražskou židovskou obcí domluvili zasazení jedenácti kamenů zmizelých.

Nejtěžší prý bylo určit, komu prvních jedenáct Stolpersteinů věnovat. Historik Jan Ciglbauer vybíral z různých sociálních vrstev. „Vycházeli jsme z policejních přihlášek, které jsou v okresním archivu, z dokumentů židovského muzea, rodin pozůstalých,“ vysvětluje. Dohledávat museli také skutečná čísla popisná, protože v 70. letech došlo v Českých Budějovicích k rozsáhlému přečíslování domů.

Oproti Stolpersteinu pro Harryho Kende, nové kameny zmizelých nalezneme před budovami, kde oběti skutečně bydleli naposledy jako svobodní lidé. „Je to poslední adresa, než je začali na základě protižidovských zákonů segregovat v jiných lokalitách,“ upozorňuje Tomáš Trantina. Jan Ciglbauer vysvětluje: „Nacisté začali perzekuci vystěhováním z domovů, byty si zabavovali pro sebe a soustředili obyvatele na podřadné adresy po více rodinách.“

Podle dostupných informací bylo transportováno 18. dubna 1942 do Terezína 909 židů z okresu, po válce se jen vrátilo 28 lidí. Tímto transportem nezanikla úplně židovská komunita v Českých Budějovicích. V roce 1944 bylo v Českých Budějovicích ještě 60 židů manželsky spřízněných, ale byli zařazováni do tzv. trestných transportů.

Uctít památku obětí nacistického režimu a podívat se, jak se kameny zmizelých usazují, přišel ve středu 4. září i bohemista a slavista Štěpán Balík: „Zlí lidé z jiných lidí udělali čísla, a tak je hezké, že se z nich znovu stávají jména a lidi a můžeme si je připomenout,“ myslí si.

Organizátoři by rádi, aby se i do budoucna Stolpersteiny v Českých Budějovicích usazovaly. „Nejraději bychom, kdyby to převzalo nějaké občanské sdružení nebo škola,“ říká Tomáš Trantina. V jiných městech jsou totiž iniciátory třeba gymnazisté. Bude také možnost kámen „adoptovat“. To v praxi znamená se o kámen starat, čistit ho a v případě poškození, dát vědět, že je třeba ho opravit.

Podle předsedy Pražské židovské obce Františka Bányaie jsou České republice stovky Stolpersteinů a další přibývají. Je v Praze jich najdeme dosud přes tři sta. Po Evropě však existuje přes 70 tisíc položených kamenů.

INTELEKTUÁLOVÉ I OBYČEJNÍ LIDÉ

Organizátoři pokládání kamenů zmizelých v Českých Budějovicích vybírali oběti, jimž položit Stolperstein. „První kameny byly těm, kteří nějak zvýraznili židovskou komunitu. Také jsme chtěli zohlednit obyčejné lidi,“ vysvětluje historik Jan Ciglbauer.

Na Mánesově třídě leží nyní Stolperstein pro posledního židovského rabína v Českých Budějovicích Rudolfa Ferdu. „Celý jeho rabinát byl poznamenán nacistickou okupací doslova. Víme, že na gestapo byl předvoláván několikrát týdně, sám dobrovolně doprovázel své souvěrce na výslechy na gestapu, aby je psychicky podporovla, což od něj nikdo nevyžadoval. Byl velice silná osobnost,“ představuje Jan Ciglbauer rabína, který podporoval své souvěrce až do konce i transportem 18. dubna 1942 do Terezína. Do Osvětimi, kde zahynul neznámo kdy, byl transportován 19. října 1944.

Významnou osobností byl i pediatr přezdívaný „budějovický Galén“, doktor Emil Flusser. Je autorem knihy Válka jako nemoc, k níž mu napsal předmluvu sám Albert Einstein, s nímž si dopisoval. V knize varoval před nacionalismem. Pět kamenů pro něj, jeho ženu a tři syny položili v ulici U Tří lvů.

V Krajinské ulici bydlela rodina Stadlerových. Do židovské českobudějovické historie se zapsal syn Rudolf přezdívaný Bagr, který vydával ilegální humoristický časopis pro židovskou mládež Klepy z židovského koupaliště. Mládež, která se scházela na jednom z mála povolených zařízení, židovském koupališti, se chtěla bavit a žít. Doklady o tom jsou právě díky „Bagrovi.

Poslední dva kameny patří přeživším Leovi a Jiřímu Herzovým. „Přežili, ale také zmizeli,“ říká Jan Ciglbauer. O umístění kamenů v Krajinské ulici se zasadili jejich příbuzní z Ameriky. „Symbolické je, že si připomínáme také osudy, které dopadly dobře,“ končí vyprávění příběhů zmizelých historik.