Zatímco Savelii stráví v Česku brzy svůj první rok, příjezd Jelizavety je od 24. února vzdálen o pouhý měsíc. Oba se téměř ihned v novém prostředí vrátili do školních lavic a přejí si ve studiu, za nímž přicestovali, pokračovat na vysoké škole. Momentálně však zůstává prioritou odstranění jazykové bariéry závisející na každodenní výuce češtiny.

Každé stěhování s sebou přináší změny, všimli jste si po příjezdu do ČR větších kulturních rozdílů?

Jelizaveta: Pouze minimálně. Mentalita lidí na Ukrajině a tady je velmi podobná. Téměř každý, s kým jsem se během uplynulé doby setkala, mě zahrnul vřelostí. Češi jsou dobrosrdeční, hned chtějí pomoci, nebo poradit, když je to třeba.

Savelii: Do Česka jsem přijel v říjnu a kdybych to měl porovnat, je to tu lepší. O města se lépe dbá a panuje tu větší pořádek. Jen dětských hřišť a parků by mohlo být více. Lidé jsou ale v celku stejní, přátelští. Jediný rozdíl vnímám ve způsobu, jak se oblékají a obecně mají trochu odlišný vzhled.

Oba jste se na nových školách stali prvními a jistý čas také jedinými cizojazyčnými žáky. Jaké dopady to mělo na začlenění?

J: V Českých Budějovicích jsem dočasně nastoupila na Gymnázium Česká. Děti mi chtěly pomoct, ukazovaly mi, kde se vše nachází, provedly mě školou a snažily se mě začlenit do kolektivu. Stejně tak byli vstřícní i učitelé. Na češtinu jsem měla vyhrazené vlastní hodiny. Když jsem pak jazyku, kterým spolužáci kolem mě mluvili, rozuměla lépe, bylo vše snazší. S nadcházejícím příchodem dalších ukrajinských dětí jsem se už necítila tolik sama.

S: S dětmi na ZŠ Nová vycházím dobře. Bavíme se o přestávkách a snaží se mi pomoci, když něčemu nerozumím. Z jazykové stránky to bylo těžší, ale i tak jsme se dokázali vždy domluvit pomocí gest. Účastním se všech předmětů, hlavně se ale ve škole učím česky.

Savelii, změnil se, jakkoliv přístup tvých vrstevníků po tom, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu? Jaké vedeš vztahy s dětskými uprchlíky, které mnohé školy, včetně té tvojí, přijaly do tříd?

S: S českými dětmi jsem se bavil nadále stejně, názor na mě nezměnily. Ani mimo školu a k rodině se nikdo nechoval zle. I s novými ukrajinskými spolužáky vycházím, jen ze začátku to bylo napjaté. Konkrétně jedna dívka mi kvůli mému původu nadávala a značně ke mně vyjadřovala odpor.

To zní dost krutě…

S: Nebylo mi to příjemné, ale naštěstí už jsme se usmířili. Navíc s dětmi z Ukrajiny si mohu snadněji povídat.

Pamatujete si na vlastní první dojmy z války?

S: Jako i spousta dalších jsem byl v šoku, asi nikdo pořádně nevěřil, že se tohle stane. Nebo v to určitě věřit nikdo ani nechtěl. Každá válka je špatná a lidé umírají zbytečně.

J: V Česku jsem strávila přesně měsíc, když válka začala. V podstatě mě to odřízlo od třeba jen krátkodobého návratu. Vstala jsem do rána plného telefonátů s blízkými a čtení zpráv o tom, co se děje. Bylo to strašné. Hlavně proto, že mi na Ukrajině zůstala část rodiny.

Bývalým spolužákům a přátelům se ve většině podařilo odjet do jiných zemí. Se všemi zůstávám v kontaktu a pravidelně si píšeme. Prarodičům s mámou voláme denně.

Savelii, znáš i ty osobně někoho, koho se konflikt dotýká takto napřímo?

S: Asi ne. Nebo vlastně ano, jeden vzdálený příbuzný. Na samém začátku byl povolán na Ukrajinu, jejich auto ale vybuchlo a vojáci utekli. Následně je stejně uvolnili ze služby, teď pracuje jinde.

A na závěr, jak mohou obyčejní lidé pomoci k urychlení konce?

S: Je nutné si uvědomit, že tichá lítost nestačí a potřeba jsou činy. V Rusku jsou ty projevy názorů komplikovanější, za veřejnou podporu Ukrajiny hrozí vazba patnáct dnů.

J: Nevzdávat se naděje. Doufám a věřím, že to vše brzy skončí dobře a že budeme moci co nejdříve navrátit zpět běžný chod života, opravit naše města. Hlavní je nemlčet, mluvit o věci stále, protože se to stále děje. Informovat o pravdě více lidí a nezapomínat.

Autor: Karolína Lásková